Strach z návratu komunistů

29. květen 2006

Předvolební nervozita má svůj důvod. Komunisté přežili dlouhých šestnáct let v opozici a dnes se zdá, že se opět vracejí do vlády. Ještě záleží na voličích, jestli svými hlasy návrat umožní.

Levicová vláda s podporou komunistů je však druhý nejvíc pravděpodobný scénář toho, co se stane po volbách.

Vzestup polistopadové KSČM provází několik okolností, které brání jednoduše říci: tak už tady máme zpátky ty, kteří nám čtyřicet let vládli. Především jejich případný partner, sociální demokraté, nepřipouští skutečnou koalici. ČSSD ráda využije podpory komunistů, aby jejich menšinová vláda získala důvěru sněmovny, ministerská křesla jim ale nesvěří. Z pohledu komunistů by byla ovšem i taková dohoda výhodná. Pokračoval by jejich "dlouhý pochod institucemi", při kterém postupně obsazují jedno místo ve státní správě i samosprávě za druhým.

Komunisté se také za šestnáct let významně změnili. Sociální demokracie sice tvrdí, že se nezměnili dost, aby mohli vstoupit do vlády, a požaduje, aby se důrazně zřekli své předlistopadové minulosti, jenže KSČM se mezitím opravdu leccos naučila.

Především zvládla taktiku bojů ve sněmovně a v neposlední řadě se naučila pravidla, podle kterých získávají voliče radikální levicové strany na Západě. Vypadá to paradoxně, když právě komunisté chtějí prohloubit demokracii a žádají přímou volbu prezidentů, hejtmanů i starostů, nemluvě o zavedení všech možných referend. Dokonce už slibují, že začnou v zákonech prosazovat nápady, které jim občané napíší.

Ve skutečnosti ani nikdo neříká, že komunistická strana je stejná jako před listopadem. Novináři občas přirovnávají předsedu Vojtěcha Filipa ke Gottwaldovi a občanští demokraté varují před tím, že komunisté po návratu k moci rozjedou politické procesy.

Přesto se tím neříká, že noví představitelé komunistů zopakují krvavé procesy padesátých let, ani že se stanou prodlouženou rukou nějaké cizí mocnosti.

Střízliví ekonomové, kteří předpovídají vývoj po volbách, zatím nevidí v menšinové vládě ČSSD s podporou komunistů žádné velké riziko. Bude málo stabilní, protože ji komunisté budou moci průběžně vydírat, ale to je všechno. Na druhé straně, pro zavedení eura je tato sestava příznivější, než kdyby dominantní vládní stranou byla ODS.

Navíc úplně všichni musí připustit, že česká levice reprezentovaná sociálními demokraty by byla sama proti sobě, kdyby se nesnažila integrovat stranu, která může být užitečným spojencem. Když lidé komunisty stále volí, je jen otázkou času, kdy se ocitnou ve vládě. KSČM je tedy jiná, než byli komunisté dříve, do vlády nakonec vstoupí, ale tentokrát to ještě nebude, navíc umožní sociálním demokratům proevropskou politiku. Je na tom něco hrozného?

Přesto existují obavy z něčeho, co lze označit termínem "komunistický návrat". Tyto obavy většinou vycházejí z iracionálních pocitů, otevřeně se o nich zase tolik nemluví, zasahují jen část společnosti, tvoří však podtext současné volební kampaně.

Nedávno byl napaden komunistický místopředseda Jiří Dolejš a část tisku naznačovala, že si za to může tak trochu sám. Kdyby nebyl komunista, nikdo by ho nemlátil.

Pak bývalý místopředseda ODS Macek napadl ministr Ratha, kterému mimo jiné vyčítá, že vrací české zdravotnictví před listopad.

Minulý týden se objevily plakáty s portréty několika známých osobností včetně Václava Havla. Všichni vypadají, jako by je někdo zmlátil a nad hlavou mají ostnatý drát v podobě trnové koruny. Plakáty zvoucí k volbám neříkají přímo, že máme mít obavy z obnovení komunistických lágrů, vzbuzují však minimálně pocit ohrožení.

Zároveň premiér Paroubek varuje před antikomunismem, který je prý tak nebezpečný, že může vést k honům na čarodějnic, přičemž v roli čarodějnic by vystupovali nejen komunisté, ale také třeba havlovští liberálové, gayové, nebo Romové.

Dokonce se dá vyslovit hypotéza, že neurčité obavy z návratu komunistů jsou hlavní příčinou, proč je celá probíhající kampaň tak agresivní a konfrontační.

Nějaký důvod k obavám tedy musí být, i když restaurace předlistopadové diktatury nehrozí ani v nejmenším.

Před komunistickým nebezpečím varují především umělci a sami komunisté, kteří se jinak stylizují do pozice dobromyslných strýčků, protestující umělce stíhají nejtvrdší kritikou. Obviňují je ze lží a chtějí pořady odsuzující komunismus vyhnat z veřejnoprávních médií. V tomto střetu je vidět, co je vlastně návratem komunistů ohroženo - nic menšího, než společenská paměť.

Komunisté dosud nepřiznali a ani do budoucna nechtějí přiznat, že jejich režim v letech 1948 až 89 byl zvrácený. V mnoha ohledech byl podle nich naopak dobrý, například nebyla nezaměstnanost. Pokud tedy komunisté získají pozici v rámci režimu, vystoupí s přirozenou autoritou jedné z nejsilnějších stran s vlastním výkladem dějin. Logicky nebude objektivní, naopak se bude snažit pohled na období diktatury co nejvíc vylepšit. Každý z komunistů na tom budou mít osobní zájem.

Důsledky mohou být velmi nepříjemné. Na jedné straně se může situace velice rychle polarizovat a společnost se rozdělí na ty, kdo budou na komunisty útočit a na ty, kdo je budou bránit. Na straně druhé je ještě horší vyhlídka, že komunisté prosadí svou a k české historické tradici bude patřit tolerance diktatury.

Obnovení lágrů tedy nehrozí, ale opravdu existuje nebezpečí, že se budou opět přepisovat dějiny.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci "http://www.rozhlas.cz/cro6/audio" Radio na přání

autor: Petr Holub
Spustit audio