Strach

2. listopad 2006

Logo|foto:Český rozhlas

Íránský ministr kultury včera vyhlašoval ceny za nejpovedenější karikatury na téma holocaust. Ocenění autoři si ovšem pro ceny nepřišli, přestože se jednalo tisíce dolarů. Íránské úřady vysvětlily jejich absenci tím, že se báli politického útlaku. Strach, pro změnu z islámu, vedl německého protestantského faráře k tomu, že se v úterý zapálil. Včera zemřel a zůstala po něm výzva, aby němečtí protestanti vážněji než dosud vnímali problém šíření islámu. Do třetice je o strachu řeč v souvislosti s chystanou návštěvou papeže v Turecku.

S velkým znepokojením údajně Vatikán zaregistroval knižní fikci, popisující zavraždění papeže, kterou by se prý mohl některý z tureckých čtenářů inspirovat. Strach je emocí, kterou tomu, kdo se bojí, není snadné rozmluvit. Přitom kdyby se islámští kreslíři, kteří žertují na téma šesti miliónů zavražděných Židů za druhé světové války, vypravili do některého z muzeí holocaustu, nejspíše by je humor opustil a s ním i strach z těch, na jejichž účet morbidně žertují.

Pokud jde o faráře, který se upálil, nejspíše by tak neučinil, kdyby místo obrazu islámských fanatiků měl před očima mírumilovné věřící, kteří v každém náboženství představují většinu. Z těch jde určitě menší strach, než třeba z přibývajících neonacistů. O strachu platí, že je způsoben absencí víry. Je to skeptický rozum, který nás zásobuje racionálními důvody k obavám. Jedinou obranou proti strachu je víra, že se vše v dobré obrátí, jakkoli rozum říká, že je vše ztraceno a bude už jenom hůř. Islamisté, kteří se bojí Západu a Západ, který má strach z islamistů, představují dvě podoby stejné hrozby. Nebýt těch, kdo se nebojí, už dávno by nás ten strach zničil.

autor: iho