Stopy komunismu v nás

Šlo mimo jiné o zvláštní záliby a silné potřeby dotyčných lidí, jejich slabosti, které by rádi skryli, nebo dokonce neřesti, k nimž měli sklon. KSČ a její vedení na různých stupních mělo tak pod kontrolou většinu členstva a mohlo účinně ovlivňovat jeho jednání. Stb se zase hlavně zaměřovala na občany ne-straníky, různě podezřelé, nepohodlné, nekonformní či jinak vyčnívající osoby, s cílem mít o nich přehled a v případě potřeby účinně proti nim zasáhnout. Demokratický převrat měl pak znamenat mimo jiné konec všem těmto a dalším praktikám, kádrové materiály KSČ měly být zabaveny a měl být k nim zcela znemožněn přístup, materiály Stb měly být uzavřeny pod zámek a přístup k nim měl být umožněn pouze zcela přesně vymezenému okruhu osob. Nestalo se ani jedno ani druhé. Kádrové materiály KSČ zmizely a materiály Stb jsou opakovaně prohrabávány nejrůznějšími lidmi, z nichž někteří je i zneužívají k aktuálním politickým bojům. Společnost tak byla postupně znovu infikována praktikami minulého režimu, do té míry, že i mnozí dnešní demokratičtí politikové sahají ve stavu nouze k podobným metodám.

Po letech v opozici se konečně před dvěma lety dostala pravice k moci a část společnosti s tím spojovala jisté naděje. Jenže vládní moc byla nadmíru tenká, křehká a doslova visela na hlasech jednoho či dvou lidí. Za této situace se patrně sám premiér rozhodl použít některých lidí, kteří mu nabízeli své služby, spočívající v získání dalších hlasů pro vládní koalici. A rozjelo se nové a daleko tvrdší kolo získávání tzv.přeběhlíků, tentokrát především z řad ČSSD. Nebylo to nic nového pod sluncem, pokoušely se o to mezi sebou předtím i jiné strany, ale tentokrát se to blížilo zoufalé snaze dosáhnout většiny v Poslanecké sněmovně za každou cenu. Na každou z vyhlédnutých osob musel být patrně nejprve založen kádrový materiál, obsahující jeho prohřešky, chyby, bezpečnostní spolupráci s bývalým režimem, defraudace, sexuální deviace či cokoli jiného, co by ho mohlo kompromitovat a co logicky dotyčný nechtěl, aby bylo zveřejněno. Takových materiálů bylo nepochybně vytvořeno velké množství a z nich pak použity podle aktuální potřeby jen některé. Že šlo o systém se zdá nepochybné a poslanec Morava z aktuální kauzy byl zjevně jen jedním pěšákem, kolečkem v soukolí, arci velmi snaživým. Kdyby ho jen jednou jedinkrát kterýkoli z šéfů poslal do háje, bál by se už pokračovat, pakliže by na dotyčného nezačal také sbírat kompromateriály, jak se eufemicky nazývá takové svinstvo. Morava se nechal chytnout in flagranti a chytře začal ze sebe dělat blázna, který ani nechápe, proč to všechno dělal a jak to vůbec mohl dělat. Když uvažuji o jeho případu, připadá mě nějak známý. V materiálech Stb, který na mě tato organizace vedla, se setkávám s postavou snaživého agenta Poupě, který o mě hlásil svým šéfům někdy přesné informace a někdy si zcela vymýšlel, aby se udělal zajímavým a schopným. Psychologicky jde tedy o podobné typy.

Nechápejte mě prosím jako někoho, kdo chce vyslovovat jakékoli paušální a jednoduché odsudky dnešní situace. Chtěl bych spíše podnítit hlubší zamyšlení nad tím, že se dnes, zhruba 19 let po komunismu, mnozí naši politikové vrací mentálně do komunismu a přebírají jeho praktiky. Navíc možná ti, kdo proti komunismu nejvíce verbálně bojují. Co je na tom odpudivého je zjevné, důležitější jsou však možná další věci z toho vyplývající. Tento způsob zajišťování existence vlády je především naprostou destrukcí demokratické politiky. Politiky to vede k přehlížení a aroganci vůči opozici, myslí si, že není třeba s ní jednat a vyjednávat, protože nakonec stejně nějaký ten Dalík nebo Šlouf někoho seženou, kdo poskytne potřebnou většinu pro rozhodnutí. Tyto metody se přenášejí i dovnitř jednotlivých stran, kdy přestává jít o jádro nějakého sporu, o jeho obsah, a pozornost se soustřeďuje jen na získání potřebné většiny k udržení nějakých postů. Veřejnosti se tak předvádí, že demokratické jednání je zbytečně složité a namáhavé, a že je lepší si konečné rozhodnutí nějak vynutit.

Někteří teoretikové demokracie mluví o deliberativní nebo komunikativní demokracii, čímž myslí demokracii jako demokratickou diskusi ve společnosti, včetně politické sféry. Ostatně názor, že demokracie není jen soubor institucí a pravidel je starého data. Má své oprávnění v tom, že rozhodování v demokracii by mělo být za prvé výsledkem konsensu, širšího souhlasu a za druhé, veřejnost by měla vědět, proč se vláda určitým způsobem rozhoduje a může se tak dosáhnout stavu, o němž napsal již John Locke v 17.století, že nejlepší je ta vláda, která vládne se souhlasem ovládaných.

Dnes se ovšem ve světě šíří rychleji než cokoli jiného autoritativní způsoby vlády a způsobují rostoucí nechuť k demokratickým postupům. Hodně lidí tomu rozumí, protože většina parlamentů a vůbec zastupitelských sborů na světě nejsou nijak lákavá shromáždění. Autoritativní vůdci, kteří si vesměs o sobě myslí, že jsou politické osobnosti se silnou vůlí, a jasnou vizí toho, co se musí udělat, se pak s odporem dívají tu na věčně rozhádanou a nejednotnou masu poslanců nebo členů strany. Za ideální považují jednoduché většiny, které o pokynech těch vědoucích a jasnozřivých nahoře nepochybují. Jestliže nějaké grémium, sdružené okolo autority, rozhodne, je pak přece nemožné, aby jiné nižší shromáždění mělo opačný názor. Leda by bylo vedeno nějakými pouze osobními motivy, jak to krásně vyjádřil poslanec Bürgermeister v reakci na vystoupení poslance Ranince.

Zakončil bych velmi volným příměrem. Bývalý komunistický ministr Václav Kopecký poučoval v padesátých letech mladé komunisty, jak se mají ve straně chovat. Přirovnával stranu k lodi na rozbouřeném moři, plném nepřátel, kteří na loď útočí. Musíte se proto jedním okem bděle dívat na moře, aby vás nepřátelé do něj nestrhli, poučoval Kopecký. Druhým okem však musíte neustále sledovat velkého kormidelníka, který občas prudce otočí kormidlem a vy můžete do moře všichni sletět najednou. Situaci v padesátých letech nelze rozhodně srovnávat s žádným pozdějším obdobím u nás, podobnosti jsou čistě psychologické. Naštěstí mají dnes poslední slovo demokratické volby.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .