Stopa legie. Cesta tří dokumentaristů po stopách československých legionářů

28. listopad 2018
Dokumentaristka Martina Pouchlá, potomek legionáře Boris Trizna a fotka jeho předka Leopolda Dvorného

Anabáze po stopách československých legionářů pro mne začala už několik měsíců před odletem z Prahy do Moskvy a dál do Jekatěrinburgu. Příprava Sibiriády, jak jsme při pracovních schůzkách celého týmu začali tento projekt nazývat, zahrnovala jednak organizaci cesty, plán témat, míst pro natáčení, kontaktů, ale také studium historické látky a jejího aktuálního obrazu v médiích a společenské diskuzi u nás i v Rusku.

Český patos a ruské opovržení

Dřívější rozhlasové pořady mapující příslušnou kapitolu naší historie poskytly jednak potřebný vědomostní základ, ale také upozornily na jistý druhu patosu, který téměř vždy na mediálním zpracování tématu legií ulpívá.

Soubor historických pramenů, ze kterých Ivan Studený čerpal informace

Tento český patos vyzdvihující legionáře jako hrdiny bojující za vznikající samostatný stát, má svůj protipól v ruském opovržení. Už první rešerše, a také rozhovory s učitelkou Ruštiny Oksanou Mironovou, mne upozornily, že obraz československých legionářů v Rusku je zřídka neutrální, častěji spíše negativní.

Lidé bez morálky, přelétaví, bezohledně sledující vlastní zájmy či přímo vrahové, zloději a násilníci, tak jsou povětšinou zapsáni naši legionáři ve všeobecném mínění v Rusku.

Překvapení z rodinného archivu

Před cestou do Ruska jsem se o legionářích bavil s kdekým, v práci i doma. A jedno z největších překvapení přišlo asi týden před odletem. Jen tak mezi řečí jsem se během víkendové návštěvy zeptal své matky, zda náhodou někdo z naší širší rodiny nebojoval či nepadl v první světové válce, že bych mohl pro inspiraci třeba zalistovat v některém z alb po babičce, kde, jak si velmi matně vzpomínám, byly i stařičké portrétní fotografie uniformovaných mužů.

Fotografie lodi Logan

Alba prý už zlikvidoval čas, ale dědeček tety Alenky byl prý někde až ve Vladivostoku, zněla odpověď, která náhle udala nový směr mým úvahám o dějové lince budoucího dokumentu. Pár dní před odletem obohatila mé materiály fotografie lodi Logan, na které se s třiatřicátým transportem z Vladivostoku vracel domů můj příbuzný, legionář Jan Bulva.

Díky jeho vnukovi (manželovi tety Alenky) jsem také na poslední chvíli objevil starou encyklopedii z 20. let minulého století, považovanou, jak jsem později zjistil, ruskými historiky za základní zdroj informací pro kohokoliv, kdo se chce legiemi zabývat. Čtyři svazky encyklopedie Za svobodu, každý o téměř tisíci stranách, jsem na inzerát zakoupil čtyři dny před odjezdem na Sibiř a dva díly (6 kg) jsem se rozhodl vézt s sebou.

Rusové v legionářských uniformách

Naše cesta přes Sibiř začala v Jekatěrinburgu, kam jsme přilétli v sobotu 25. srpna kolem poledne. Ve zbytku dne jsme se stihli ubytovat, zajistit si ruské telefonní karty a zakoupit jízdenky na ranní vlak do Věrch Nějvinsku. Tam jsme se v neděli účastnili historické rekonstrukce pochodu československých vojáků kolem jezera Tavatuj a jejich vítězné bitvy s bolševiky o stanici Věrch Nějvinsk.

Český rozhlas se vydává po stopách československých legií na Sibiři

Československé legie v Jekatěrinburgu (1918)

Desetitisícům československých legionářů se před sto lety stala domovem Transsibiřská magistrála. Po jejich stopách se za Ural vydávají redaktoři Českého rozhlasu Martin Pouchlá a Ivan Studený.

Tento historický festival pořádá pravidelně ve spolupráci s obcí Věrch Nějvinsk klub vojenské historie z Jekatěrinburgu Horský štít (Горный щит). Hlavní osobností klubu je třiasedmdesátiletý historik a autor třinácti knih o ruské občanské válce Alexandr Kručinin.

Skupinka místních lidí, které jsem vyzpovídal u stánku s šašlikem a místní variantou mírně alkoholické směsi medoviny a čaje, mne nasměrovala do centra obce, kde jsme později navštívili parčík se třemi památníky.

Nejstarší monument oslavuje ideu komunismu a padlé rudoarmějce, pozdější pamětní deska připomíná padlé bělogvardějce a nejnovější skromný památník podněcuje návštěvníky pietního místa k důstojné vzpomínce na všechny padlé, rudé, bílé, Rusy, Čechy, Slováky, Maďary. Každý voják zaslouží úctu a boží milost sestupuje na všechny, tento vzkaz ruské společnosti formulovali členové klubu Horský štít.

Příběh z legionářské kroniky

Autor třinácti knih o ruské občanské válce Alexandr Kručinin

V Jekatěrinburgu jsem několikrát vytáhl z batohu třetí díl encyklopedie Za svobodu. Už na začátku se kniha hodila jako zdroj informací o bitvě u Věrch Nějvinsku, ale objevil jsem v ní také známé jméno. Při bitvě o Jekatěrinburg velel několika setninám kozáků bojujících po boku legionářů staršina Kručinin. Když jsme se na jmenovce ptali zdejšího historika Alexandra Kručinina, získali jsme si definitivně jeho přízeň.

Byť kozácký staršina nebyl Alexandrův přímý příbuzný, ale jen jmenovec a dávný soused, vyslechli jsme si při společném obědě nad mísou pelmeňů celý dramatický příběh statečného vojevůdce, který prchl před bolševiky do Číny, odkud byl unesen a uvězněn v komunistickém lágru, kde zahynul.

Shodou okolností staršina Kručinin má být jednou z hlavních postav právě připravované knihy, už čtrnácté, Kručinina historika. Jako poděkování zůstal třetí díl encyklopedie Za svobodu v odborné knihovně předsedy klubu Horský štít a mohli jsme nasednout na vlak o tři kila lehčí.

Pověst krajanů se zhoršuje

Jekatěrinburg jsme opustili večer 30. srpna. Vystoupili jsme v Krasnojarsku, městě vyobrazeném na nominálně nejnižší ruské bankovce desetirublovce. Krasnojarská zastávka nám nabídla setkání s ředitelem zdejšího železničního muzea Konstantinem Karpuchinem, a také s vedoucím katedry historie Sibiřské federální univerzity Vladimírem Datcyschenem. Jejich pohled na působení našich krajanů legionářů na Sibiři byl o poznání chladnější než nadšené snahy o vylepšení renomé legií u ruské společnosti, které jsme poznali u členů klubu Horský štít v Jekatěrinburgu.

Dokumentaristé Ivan Studený a Martina Pouchlá pracují ve vlaku na Transsibiřské magistrále

Je to pochopitelné, protože pro Jekatěrinburg, kde sídlil hlavní štáb legií i velká část legionáři řízeného průmyslu a obchodu, znamenala legionářská éra období prosperity, zatímco Krasnojarsk poznal po euforii osvobození od bolševiků i následné strasti partizánských bojů, exekucí a problematického angažmá legií v podpoře režimu admirála Kolčaka.

Z kanceláře profesora Datcyschena jsem si odvezl i knihu Historie vojenských operací na Jenisejské Sibiři, vydanou v dubnu 2018, jejíž autor Valentin Ovčarov kratičkou kapitolu věnovanou působení Čechoslováků v oblasti nazval: „Tak co chtěli na Sibiři?“ Pouze stručnou stať ukončuje Ovčarov jízlivou poznámkou: „Pokud se Čechoslováci skutečně tolik chtěli dostat na západní fortnu, aby bojovali za nezávislost vlastního národa, proč se vraceli zpět do hloubi Ruska? Že by tolik na západní frontu nespěchali?“

Pověst legionářů v centrální a západní Sibiři dokládá píseň, kterou nám zazpívalo hned několik lidí, včetně krasnojarských historiků Datcyshena a Karpuchina. Připomněli nám ji lidé později u Bajkalu a její původ jsme nakonec rozebírali i při setkání s největšími kapacitami na historii Sibiře při společné diskuzi na půdě Akademie věd a historického ústavu ve Vladivostoku.

Jedná se o v mnoha místech dominující úpravu lidové písně Můj otec byl prostý oráč, jejíž původní text byl doplněn ve 20. letech minulého století o text: „Napadli nás zlí Češi a pobili celou rodinu.“ Jaké historické události stály u vzniku této písně a pověsti Čechů vrahů, popravčích, násilníků a zlodějů, bylo po další dny předmětem mnoha našich rozhovorů v Irkutsku a dalších místech v okolí Bajkalu, kam jsme se po dvoudenní zastávce v Krasnojarsku přesunuli opět vlakem.

Na pobřeží Bajkalu

Velmi intenzivní zážitek nám připravil předseda místního hnutí za monarchii, církev a vlast, kterého provází pověst radikála od základní školy, kdy jej prý poprvé vyslýchala tajná policie: Alexandr Turik. Tento sedmdesátník nás ve středu 5. září ráno před hotelem v Irkutsku naložil do své dodávky UAZ, takzvané buchanky, a vypravili jsme se společně na sedmisetkilometrovou výpravu podél břehů Bajkalu.

Buchanka Alexandra Turika

Ve vesnici Posolskaja jsme navštívili místo důležité bitvy, ve které legionáři spolu s bělogvardějci zvítězili nad rudými díky ukořistěným lodím, na kterých se přeplavili přes Bajkal. U blízkého železničního mostu jsme prozkoumali torzo někdejšího památníku a sochy Čechie, kde spolek Alexandra Turika udržuje skromný kříž připomínající dávné boje. Přijali jsme pozvání na večeři v rodině vojenského veterána Bušinova, který nám věnoval svou knihu o zdejší historii občanské války.

Poslední část cesty jsme překonali nočním letem z Irkutsku do Vladivostoku, kde jsme přistáli ráno 9. září. Vladivostok se tou dobou připravoval na ekonomický kongres a návštěvu prezidenta Vladimíra Putina. I jindy čilý turistický ruch ve městě kulminoval a atmosféru dotvářely všudypřítomné policejní hlídky.

Ve Vladivostoku se nás ujal historik Petr Alexandrov, který je považován za největšího odborníka na historii československých legií. Vícekrát se vyjadřoval pro Česká média, navštívil osobně odbornou konferenci v Praze a spolupracuje aktivně s Československou obcí legionářskou. V jeho doprovodu jsme si prohlédli nádraží, přístav i Mořský hřbitov s nově upraveným původním memoriálním komplexem, připomínajícím padlé Čechoslováky, ale také Kanaďany, Brity a Japonce.

Setkání s potomkem legionáře

Petr Alexandrov také zprostředkoval naše setkání s potomkem legionáře Borisem Triznou. Už před námi tohoto sedmdesátníka, rodáka z Vladivostoku, objevil například reportér České televize Miroslav Karas. Díky indiciím, které nám Boris Trizna sdělil, se nám podařilo proniknout hlouběji do jeho příběhu.

Pomník padlých legionářů ve Vladivostoku

Borisova verze, zveřejněná v reportáži České televize v červenci 2018, uvádí jako jeho přímého předka legionáře Leopolda Dvarného, který byl za nejasných okolností zastřelen v roce 1920, krátce před narozením Borisova otce. Tuto skutečnost se Boris dozvěděl až v roce 2001 od svého umírajícího otce. Partnerka legionáře si údajně ponechala ruské příjmení Trizna, aby rodina nemusela čelit nevoli společnosti. Čechoslováci byli vnímaní ruskou společností velmi negativně.

Ještě ve Vladivostoku jsme se pokusili konfrontovat Borisovo vyprávění s dostupnou databází padlých legionářů a dalšími zdroji. Zjistili jsme, že otcem Borise Trizny byl nejspíš legionář Leopold Dvorný, přičemž výslovnost Dvarný, kterou Boris uváděl, je pravděpodobně přirozeným fonetickým jevem ruského jazyka. Směrodatné pro nás bylo shodující se datum narození. Leopold Dvorný se narodil v chorvatském Daruvaru v tamní početné české komunitě, což nám později potvrdila komunikace s daruvarským novinářem Vjenceslavem Heroutem.

Z dalšího pátrání vyplynulo, že Leopold Dvorný nepadl, ale odjel v druhé polovině roku 1920 jedním z legionářských transportů zpět do Chorvatska. O rok později se oženil a v roce 1924 emigroval s rodinou do USA, kde v roce 1930 získal občanství. Potěšilo nás, že Boris Trizna přijal naše zjištění s nadšením a děkoval několikrát za naději, kterou jsme mu vrátili, že možná objeví ve světě neznámé příbuzné.

Vliv komunistické propagandy

S otázkou, zda podobných potomků legionářů může být nejen ve Vladivostoku více a zda se někdo pokusil tuto oblast prozkoumat, jsme se obrátili na tým vědců z Historického ústavu Akademie věd ve Vladivostoku.

Diskuze s těmito akademiky byla vrcholem naší cesty a přinesla nejen odpovědi na naše otázky, kupříkladu že osudy případných potomků legionářů nikdo z ruských historiků zatím nezkoumal, ale zobrazil se v ní také rozpor, s nímž jsme se setkávali během celé cesty.

I mezi vědci, etnografy a historiky je patrný vliv někdejšího důsledného odsouzení legionářů komunistickou propagandou. Byť v zásadě se dnešní ruští historikové kloní k ideálu nestranného zkoumání faktů, důsledné vymýcení některých pověr a tendencí k ideovému výkladu historie obsažené a replikované v literatuře i lidové paměti je prý úkolem téměř nesplnitelným.

Autoři dokumentu Alexej Maximov, Martina Pouchlá a Ivan Studený
Spustit audio
autoři: Ivan Studený, Martina Pouchlá, Alexej Maximov