Stížnost na novináře

U generálního ředitele televize a u Rady pro rozhlasové a televizní vysílání protestuje proti zesměšňování české politiky. Veškeré hranice dobrého vychování podle něj překračuje publicistova věta: "Kdyby tihle dětinové poměrně citelně nezasahovali do našich životů, bylo by jejich soutěžení, kdo dočůrá dál, případně výš, celkem nezajímavé." Problém je v tom, že redaktor Brunclík nejspíše většině diváků mluvil z duše. Nadsázka a lidový slovník odpovídal formátu pořadu a hodnocení politické frašky, kterou politická elita po sedm měsíců předvádí, bylo korektní a politicky vyvážené.

Nejsou to novináři, kdo zesměšňují politiky. Politici se zesměšňují sami. A vůbec to není veselé. Průzkumy naznačují, že občané jsou spíše znechuceni než pobaveni, a toho, co vidí, mají plné zuby. Brunclík včera na kritiku reagoval slovy, že umí archivními záběry doložit, jak "politici evidentně zapomínají pracovat pro blaho svých voličů a řeší si osobní spory". K tomu dodal, že si "dovede představit i daleko tvrdší formulace směrem k jejich práci, za kterou je docela dobře platíme". Trestat Stanislava Brunclíka není důvod, pravidla novinářské etiky naprosto zjevně neporušil. Prostě si posteskl nad politickou bídou, ke které je skutečně těžké mlčet. Navíc za všechny, kteří skřípou zuby, když vidí, co si zvolili. Brunclík pouze dělal svou práci. Na rozdíl od politiků.