Štěstí našich dětí

Dnes sepsala ministryně Petra Buzková další návrh této právní normy a ještě během června s ním chce jít do vlády. Kritici, do jejich řad patří především poslanec ODS Walter Bartoš, kraje a školské asociace, mají celou řadu závažných připomínek.

Ještě než diskuse anebo politický boj začne, měli by účastníci stanovit, co považují za hlavní prioritu z pohledu občana. Neměla by to být jen snaha o politický úspěch, potřeba prosadit vlastní myšlenky za každou cenu anebo posílit moc svého sdružení či loby. Mělo by jít o něco jiného.

Je prostě už potřeba nějaký nový zákon. Bez něho se české školství nehne z místa a hnout by se přitom mělo, pokud nechce Česká republika navždy zůstat v podstatě nevlídnou periférii Evropy. Z toho plyne, že by všechny strany sporu měly najít nějakou společnou řeč, která by jim umožnila se na nějakém, všeobecně přijatelném, znění dohodnout. Měly by hledat kompromisy a touto cestou objevit veřejný zájem a obecný prospěch celého školství. Mají k tomu čas, protože složité jednání v Parlamentu může trvat několik měsíců a zákon se tak stejně nestihne do začátku příštího školního roku.

Přitom v základních tezích zákona není spor. Hádky mohou být o velmi důležitých věcech, ty jsou ale na úrovni prováděcích předpisů.

Z textu zákona i z výroku všech zúčastněných je jisté, že na jedné společné myšlence se shodnou. Zákon by měl změnit postavení škol. Školy i jejich ředitelé jsou totiž dodnes loutkami byrokratů a žáci zůstávají materiálem, který je třeba opracovat pro potřeby národní ekonomiky. Tento tradiční, socialistický model se ale už přežil, pokud člověk nechce říci ještě něco horšího.

Správné a normální by bylo, kdyby rozhodovali sami o sobě a jejich prvotním zájmem bylo vzdělání žáků. Jen taková nezávislost vrátí sebevědomí a prestiž učitelům, kteří si opět uvědomí, jak velkou úlohu mají pro budoucnost země. V zákoně se proto navrhuje umožnit školám vyrábět vlastní osnovy a v předepsaných mantinelech učit co chtějí. S tím také všichni souhlasí. Školy by ale měly být nezávislé rovněž jako instituce. Ministryně proto doporučuje zřídit takzvané školské právní osoby, které by měly speciální statut odlišný od toho, které mají jiné organizace. Důležitým hráčem v nich by měla být školní rada, složená ze zástupců zřizovatele, učitelů a rodičů.

Role státu by se pak měla omezit na kontrolu kvality výuky. K tomu jsou dostatečným nástrojem maturity. Kraje nebo obce by měly být zřizovatelem, tím posledním, kdo je za běžný provoz odpovědný.

Právě rozdělení pravomocí ve školách je kamenem úrazu a také hlavní úkol zákon. Ministerstvo, kraje i obce chtějí mít rozhodující slovo a bude je bolet, když budou muset omezit svůj mocenský prostor. Kdyby se ale všichni trochu stáhli zpátky a nechali volný prostor samosprávně, mohlo by to nezávislosti škol prospět víc než co jiného.

Důležitá je proto námitka ODS, podle níž zákon posiluje byrokracie. Proč by měla být úroveň škol hodnocena inspekcí, když stačí, aby kontrolovali dodržování zákonných norem. Složité zůstávají přijímací zkoušky na střední školy, které nechávají žáky jako dosud, v pozici bezvýznamných prosebníků o vzdělání.

Něco z takových výtek je bezpochyby nutné vzít vážně. Přesto je nutné se smířit i s tím, že některé záležitosti zákon prostě nechá stranou. Včetně elitářství, které se projevuje ve zřizování jazykových tříd a víceletých gymnázií. Řada z nich se může vyřešit, pokud právní změna skutečně školy oživí. Další mohou čekat na případný druhý díl reformy.

Jednu věc lze pro další průběh jednání předpovědět. Návrh může být úspěšný, pokud si všichni jeho autoři uvědomí, jaký je vlastně smysl vzdělání. V konečném důsledku vychovat mladé lidi tak, aby byli šťastni. K tomu může škola přispět opravdu významně. Zní to až příliš vzletně, ale když se v takovém duchu bude dál na zákoně pracovat, proběhne debata přátelsky a věcně. Pak také dojde k nějakému výsledku.