Stávka státních zaměstnanců 1. září

Pokud v nejbližších dnech nedojde k nějakým zásadním změnám, neměli by se učitelé dostavit první zářijový den do tříd. Vzhledem k tomu, že zahájení nového školního roku bývá formalitou a děti většinou ve škole stráví pár desítek minut, nebude to výrazný zásah do výuky ani do denního režimu žáků a jejich rodičů. Rovněž rozhodnutí berních úředníků a zaměstnanců Správy sociálního zabezpečení přerušit práci na jednu hodinu, asi neupoutá příliš pozornosti veřejnosti.

Ostatně měření produktivity práce v České republice opakovaně dokazuje, že čeští zaměstnanci většinou nevyužívají správně více než jednu hodinu pracovní doby denně. Nikomu to příliš nevadí a nikdo si toho ani nevšimne. Pokud tedy stávkující počítají s určitým nátlakem, který by měl obměkčit vládu, asi nezvolili zrovna nejúčinnější taktiku. Tím spíš, že vláda schválila nový šestnáctitřídní platový systém. V něm by právě učitelé měli postoupit do vyšších tříd. To by jim mělo zaručit platový růst a to bez ohledu na další rozhodnutí Špidlova kabinetu. K němu by mělo dojít v září.

Ministři by měli definitivně posoudit, zda státní zaměstnanci dostanou příští rok 13. a 14. platy. Přesto vláda už nyní vyšla učitelům alespoň částečně vstříc. Právě to oslabuje vyjednávací pozici stávkujících. Pokud by to s protesty přehnali a ztížili život většině lidí v tomto státě, riskovali by, že se proti nim obrátí veřejné mínění. Tím by mohli argumentovat politici a otočit se k požadavkům státních zaměstnanců úplně zády. Zkrátka protestovat proti nízkým mzdám v situaci,kdy se vláda pod tlakem okolností odhodlala k reformě veřejných financí, není zrovna nejlépe načasovanou akcí.

Z Ministerstva financí opakovaně zaznívá, že na ústupky není prostor a pokud by se někomu přidalo, musí se zákonitě jinde ubrat. Budeme-li věřit tvrzením jednotlivých ministrů, pak není kde. Je zajímavé, že podobná písnička zaznívá každý rok, kdy se vedou jednání o sestavování státního rozpočtu. Pokaždé z ministerstev letí poplašná zpráva, že pokud bude snížen jejich rozpočet, nebudou moci normálně fungovat. Je zajímavé, že ke krachu žádného z nich nedošlo a že většinou alespoň podle zkušeností občanů normálně nefungují bez ohledu na to, kolik dostávají ze státního rozpočtu peněz.

Asi nejlépe nářky jednotlivých resortů ilustruje postoj Ministerstva financí. To na jednu stranu dává jasně najevo, že ministerstva, která požadují v rozpočtu na příští rok celkem o 35 miliard korun více, než je vládou schválenou rozpočtový rámec, mají smůlu. Na druhou stranu samotné Ministerstvo financí požaduje jednu miliardu korun nad něj. Ministr Bohuslav Sobotka to považuje za běžnou součást taktiky při vyjednávání o budoucí podobě rozpočtu. Z toho se dá selským rozumem vyvodit, že problém státní správy není ve financích ze státní pokladny, ale spíše v tom, jak se s nimi nakládá.

Například zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu jasně dokazují, že prakticky všechny státní instituce plýtvají financemi ze státní pokladny. Rovněž analýzy stavu úředníků dokazují, že jejich počet téměř nekontrolovatelně roste. Ruku v ruce s tím musí narůstat potřeba peněz na jejich financování, což brání zvyšování platů. Je totiž logické, že pokud se určitá suma dělí třeba na sto úředníků, než na deset, musí být konečný výsledek diametrálně odlišný. Takže hlavním problém mezd státních úředníků nespočívá ani tak v balíku peněz, které na ně úřady od státu dostávají, ale v nedobrém stavu této sféry.

K radikálnímu řešení však politici nemají odvahu a pokud se o dílčí změny přece jenom pokoušejí, narážejí na tuhý odpor odborů. Tím se vytváří začarovaný kruh plný kompromisů, který situaci ve státní správě jenom zhoršuje.