Stát zaplatí Nomuře

Arbitři sice odmítli tvrzení, že český stát vyvlastnil majetek Nomury v IPB. Zároveň však rozhodci uznali, že stát neposkytl bance v té době obdobnou podporu jako ostatním velkým českým finančním ústavům a že protiprávní jednání české vlády přispělo ke zhoršení finanční situace ústavu a k jeho pádu. V dalším průběhu arbitrážního řízení se proto hrálo "pouze" o výši náhrady způsobené škody. Ta se podle odhadů mohla pohybovat kolem dvaceti miliard. Smír uzavřený mezi státem a Nomurou však nakonec vedl k výroku arbitrů, že suma bude nepatrně převyšovat tři a půl miliardy. Lze proto tvrdit, že stát zhruba sedmnáct miliard ušetřil. Nic to však nemění na skutečnosti, že pád IPB přijde daňové poplatníky na další miliardy.

Celý spor de facto začal v červnu roku 2000. Tehdy vtrhla do Investiční a Poštovní banky zásahová jednotka, která doprovázela nuceného správce. Ten převzal vedení tohoto bankovního domu a zahájil tak definitivní konec finančního kolosu se lvem ve znaku. Následovalo bleskurychlé převedení majetku IPB do lůna Československé obchodní banky. Z bývalého finančního impéria zbyla pouze troska tvořená prakticky bezcennými akciemi přejmenovaná na IP banku, kterou dva roky provázela nucená správa.

Dění kolem IPB připomínalo pořádně zamotanou detektivku, ve které nebylo úplně jasné, co bylo zlo a co dobro. Jde například o to, kdo banku skutečně přivedl ke krachu? Kam mizely miliardy při složitých finančních operacích v rámci celého holdingu? Klasickým příkladem může být akce známá pod názvem České pivo. Zjednodušeně řečeno, existovalo podezření, že Nomura vyvedla z banky akcie pivovarů Radegast a Prazdroj a neoprávněně získala miliardy korun. Konkrétně banka prodala tyto akcie jihoafrické společnosti. Právě při přípravě prodeje došlo k podezřelým operacím. Ty provázely vydané směnky, které se později ukázaly jako bezcenné. Prodej pivovarů byl ostatně rovněž předmětem jedné z arbitráží.

Právě v souvislosti s kauzou České pivo potvrdila Nomura podle některých finačních expertů svoji pověst dravého investora, který jde tvrdě za penězi. V případě IPB mohlo jít o vyvedení některých zajímavých aktiv mimo banku, bez ohledu na další budoucnost tohoto ústavu. Zda tomu tak skutečně bylo a zda nedošlo k porušení zákonů, to prošetřovala policie. Zkrátka různých pochybností kolem fungování banky i jejího pádu existovalo mnoho, konkrétních odpovědí na ně bylo žalostně málo.

O zamotanosti celého případu názorně vypovídají i rozpory provázející ocenění finančního ústavu v době jeho pádu. Do této polemiky nejvýrazněji zasahovali znalci, kteří se ve svých postojích diametrálně rozcházeli. Tak například společnost najatá Československou obchodní bankou ve svém odhadu uváděla, že v době uvalení nucené správy byla hodnota IPB zhruba mínus 153 miliardy korun. Znalci pracující na zadání nuceného správce naopak tvrdili, že v té době banka se lvem ve znaku vykazovala kladnou hodnotu necelých 42 miliard korun. Právě tento rozpor dlouhé měsíce bránil v určení ceny, kterou měla za převzetí IPB zaplatit ČSOB. Pokud by byla záporná, tak jak uváděl znalec najatý Československou obchodní bankou, zaplatila by tato instituce za IPB symbolickou korunu.

Po sérii jednání se nakonec obě strany shodly na novém arbitrovi, který spor uzavřel výrokem, že v den uvalení nucené správy měla IPB hodnotu v rozmezí mezi zhruba mínus 65 až 70 miliardami korun. Po nejnovějším výroku londýnské arbitráže je tomu zase jinak. Ministerstvo financí tvrdí, že z vyjádření arbitrů lze určit hodnotu banky v době prodeje ČSOB. Ta se měla pohybovat ve výši desítek miliard korun. Proto hodlá nyní stát tuto sumu na ČSOB vymáhat. Znamená to, že spory kolem zkrachovalé Investiční a poštovní banky jen tak neutichnou. Zásadní změnou tak je pouze to, že už se nebudou mezi sebou pomocí arbitráží dohadovat stát a Nomura.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .