Staleté sousedství Čechů a Němců

Veškerý rasismus a nacionalismus má "hloupé" kořeny, když si uvědomíme, jak se ve střední Evropě lidé často míchali, kulturně i etnicky. Podle posledních genetických výzkumů jsou Češi z 50% Slované a z 20% Germáni, takže je jasné, že o národnosti musel rozhodovat spíše jazyk, kterým se hovořilo. Dědici častých příjmení jako Miler, Majer, Šustr, Najman, Bauer či Šmíd moc dobře vědí, v jakém národě mají jejich rodiny původ. Němci na okrajích Čech a Moravy žili už dávno, ve 13. století došlo k větší kolonizaci pohraničí i vnitrozemských měst díky králi Přemyslu Otakaru II. Přijížděli sem lidé řídící se podle norimberského, magdeburského i vlámského práva, ale neměli strach, protože se usadili v té době nejstabilnější části Říše římské národa německého.

Nacházeli zde kvalitní půdu i možnost rozvoje řemesel a obchodu. Další vlna přišla po třicetileté válce. Až po roce 1760, kdy Rakousko prohrálo s Pruskem a přišlo o Slezsko, tak České země přišly o vyrovnaný poměr mezi českým a německým živlem, který spolu přirozeně žil a spolupracoval. Došlo k novému rozvoji českého jazyka a kultury, postupně i hospodářství. Paradoxem je, že v tom aktivně pomáhali němečtí a šlechtičtí osvícenci v čele třeba se Sternbergy, Nostici a Schwarzenbergy, kteří se starali o vzdělanost, muzea, hudbu, divadlo atd. Přední čeští politici jako Rieger a Grégr pocházeli z německých měšťanských rodin a nechali se inspirovat liberalismem, podobně jako pražští Němci Fugner a Tyrš v Sokole turnerským hnutím.

Až v 19. století se zemská příslušnost měnila díky nacionalistickému a šovinistickému hnutí, vyvolanému politickým a historizujícím romantismem. Docházelo k rozdělování lidé na hospodářské i politicko-kulturní úrovni. Nejrozvinutější země Rakouska-Uherska tak po 1. světové válce nevěděla, jak se vyvine budoucnost. Nové státy střední Evropy se rozdělovaly na národnostním základě, což nutilo německé obyvatelstvo Československa radikalizovat se. Masaryk jako částečný Němec a tolerantní politik uměl mezi těmito tábory lavírovat, Edvard Beneš patřil k národním socialistům a řešení problémů viděl jinak. Sudetští Němci podlehli svůdci zla Hitlerovi, spolupracovali s NSDAP, v roce 1938 vyhnali 300 000 Čechů usedlých z pohraničí a roztočili kolotoč, který přes hrůzy války s koncentračními tábory a plány na převýchovu vedl až k právě jejich odsunu do Německa a Rakouska. Bylo to na doporučení spojeneckých mocností a díky Benešovým dekretům, což částečně přineslo i cestu k bolševické totalitě v Čechách.

Naštěstí po roce 1989 je už situace ve střední Evropě jiná. Existuje velká spolupráce na mezistátní úrovni, hodně spolupracují pohraniční euroregiony jako Liberecko se Saskem nebo západní Čechy s Bavorskem. Spolupráce firemní a pracovní pomáhá hospodářskému růstu. Odsunutí Němci a jejich potomci jsou po počátečních obavách zváni na společenské události v původních oblastech, starají se o kostely a hospodářskou pomoc. Vědí, jaké zlo a utrpení způsobila minulá válka a nenávist. Moderní Evropa už se vrací k dobám před nacionalistickými vlivy, kdy lidé vedle sebe normálně žili a spolupracovali, což je to nejlepší řešení pro rozumné a přátelské občany EU.