Spor o paměť

Proti Ústavu paměti národa je ale i ČSSD, od které by se dalo čekat, že lepší přístup k dokumentům z období komunismu, především k těm utajovaným, podpoří. Stejně tak je zvláštní, že se v ODS, KDU-ČSL a ve Straně zelených nenašel ani jediný poslanec, který by zřízení zmíněné instituce považoval za nadbytečné a nákladné. Ke tříhodinové diskusi poslanců lze říct, že stoupenci navrhované instituce její význam zřejmě přeceňují a odpůrci naopak podceňují. Co se zde za komunismu dělo, už historici, například v Ústavu soudobých dějin, do značné míry probádali, aniž by byli politicky usměrňováni stranou s monopolem na pravdu a aniž by trpěli primitivně stranickým viděním světa.

Potíž není s historiky, ale s veřejností, jejíž historická paměť je slušně řečeno chabá. Největší zájem o zkoumání komunistické totality by měli mít komunisté. Z ryze profesionálních důvodů by měli podpořit bádání, které by rozkrylo mechanismus moci, která se v zájmu lidu obrátila proti lidem, nesnesla vnější ani vnitřní oponenty, vsadila na represi, likvidovala elity, omezovala lidské svobody a nakonec zkolabovala, když byla shledána neúnosně směšnou. Zapomenout je jistě snazší, než pochopit, ale je to nemoudrý a nebezpečný způsob nakládání s historií. Zapomenuté a nepochopené se totiž vrací.