Spisovatel Vopěnka o pandemii: Je to přejemnělost západní civilizace. Nejsme připraveni na smrt

„Je to prostě tak, že stejně nemůžeme vynaložit veškeré finanční prostředky na záchranu jednoho života. Asi bychom zachránili kohokoliv, kdybychom na to obětovali třeba i celý státní rozpočet,“ dodává spisovatel Vopěnka.

Čtěte také

Žijme tak, ať na těch pár měsíců vzpomínáme jako na zvláštní dobrodružství, radí psychoterapeutka Frouzová

„Proti humanismu vůbec nic nemám, ale jde o to si zároveň být vědomi určitých mezí. Je to jen příklad, ale když vynaložím všechny prostředky na léčbu jednoho pacienta, tak mi budou chybět na léčbu ostatních nebo na něco jiného. Takže jde o to to zas nepřehnat,“ doplňuje.

V době pandemie získává Vopěnkův apel konkrétní rozměr:  

„Lidem by určitě neškodila větší zodpovědnost za svůj vlastní život. Abych nebyl obézní a abych vůbec žil zdravě. Samozřejmě že jsme humanistická společnost, takže budeme všemi možnými prostředky léčit i obézní, ale jde o to, aby si tento člověk dal pozor, aby nešel do společnosti, když může chytit nemoc, která je pro něj smrtelná. Začíná to od osobní zodpovědnosti.“

Jeden extrém byl: Všechno zavřeme, aby náhodou někdo nezemřel. Druhá mez je myslet jen na sebe.
Martin Vopěnka

Vopěnka přitom netvrdí, že má řešení, jak to tady mělo v době covidu vypadat. Zároveň upozorňuje na společenskou diskusi, která se postupně zvrhla hned do dvou extrémů.

Čtěte také

Zas mi to tady silně připomíná normalizaci. Jak je všechno profízlované, myslí si spisovatel Stančík

„Jeden extrém byl: Všechno zavřeme, aby náhodou někdo nezemřel. Aby náhodou někdo někoho nepotkal, což je zas smrtící pro mnoho dalších věcí – devastující je to pro děti, mládež, vzdělání a podobně. Druhá mez je myslet jen na sebe. Jsme totální sobci a máme právo dělat, co chceme. Ať to stojí, co to stojí. Mezi tím chyběla nějaká vyvážená debata kde tu mez nastavit. Já jsem zároveň živnostník, vážím si jich, viděl jsem, že oni byli ti, co se chtěli starat sami o sebe,“ uvažuje.

A připomíná ještě jeden fakt: Česko má skoro největší úmrtnost na covid-19, a to při téměř nejdrastičtějších opatřeních.

„Ty zřejmě nikdo důsledně nedodržoval, což mi samozřejmě vadí. Chtělo to nastavit rozumná opatření, při kterých společnost úplně nezardousím. Ale zároveň tvrdě vyžadovat jejich dodržování.“

Židovská intuice před pogromem

Spisovatel ještě před začátkem pandemie před nějakou celosvětovou hrozbou varoval.

Čtěte také

Jsem Židovkou, a to i kdybych byla stoprocentní ateistkou, říká publicistka a šéfka komunity Nosková

„Dnes už to nevypadá jako nic nového, protože teď kolem sebe vidíme apokalyptických scénářů možná až příliš. Ale podstatné je dřív tušit, co se stát může. Přičítám to svému židovskému původu po mamince – taková ta intuice, že se něco stane, že přijde nějaký pogrom, byla pro ně klíčová, aby přežili. My všichni Židé, co dnes na světě žijeme, jsme potomky těch, kteří tuto intuici zřejmě měli a osvědčili ji už v mnoha generacích.“

Přiznává tak, že má jistou podprahovou intuici, která se až tak netýká globálního světa, ale „latentně fašistických proudů“. „Proudů, které jsou velice chytlavé a které mohou z vašeho souseda znovu udělat vraždící bestii.“

To je první fáze fašismu nebo komunismu. Neposlouchejte elity. Vy můžete rozhodovat o tom, jestli se zeměkoule točí nebo je placatá.
Martin Vopěnka

„Před pár lety jsem měl veliký strach z Václava Klause mladšího. Ve svých článcích jsem vždy psal Václav Nácek mladší. U něj jsem cítil chytlavou ideologii – na rozdíl od SPD, kterou považuju za byznys partaj, viděli jsme, jak Tomio Okamura po volbách zářil, protože na další roky vydělal dalších 100 milionů.“

Chytlavou ideologii u Klause mladšího, který stálu zrodu politické strany Trikolora, pak popisuje jako nebezpečnou.

„Ideologii, která říká lidem, řekněme, těm dole nebo v hospodě: Neposlouchejte elity a profesory. Vy máte stejný voličský hlas jako oni, vy můžete rozhodovat o tom, jestli se zeměkoule točí, je kulatá, nebo placatá. To je první fáze fašismu nebo komunismu, kdy nejdřív pochlebujete masám, abyste je posléze zotročili,“ varuje.

Divočinu jen tak neobnovíme

Knihkupec a spisovatel Vopěnka je také velkým cestovatelem. Na vlastní oči tak pozoruje nejen klimatické změny, ale i ubývání biodiverzity. Má dojem, že se různá místa na světě začínají podobat sobě navzájem.

Čtěte také

V divočině vidíme koloběh života a umírání. Příroda nám pomáhá zahnat strach ze smrti, věří ochranář Bláha

„Je otázka, jestli se – jako jeden z důsledků covidové krize – možná už některé oblasti z přemíry cestovního ruchu vzpamatovaly a nyní se budou snažit novou invazi nastavit přijatelněji. Ale zatím mě nenapadá, jak zastavit postupné ukrajování divočiny. To je pro mne zásadnější než oteplování. Protože oteplování budeme nakonec schopni novými technologiemi nějak eliminovat, zbrzdit, nakonec i zastavit. Tomu věřím, ale divočinu už jen tak neobnovíme.“

Divočina pořád ubývá, což je deprimující.
Martin Vopěnka

„Divočina pořád ubývá, což je deprimující, když jeden rok jdete v Himálaji po stezičkách a jen o tři roky později jsou stejné cesty deset metrů široké, s vyvrácenými stromy, vybagrované za čínské peníze. A bagruje se dál a velkou rychlostí, přitom vlastně nikdo ani přesně neví proč, protože místní lidé z toho nic nemají.“

Vopěnka si pak dovede představit, že takové silnice  mohou sloužit snad jen k tomu, že místní až dosud šťastné obyvatele pak jednoho dne naloží na traktor a odvezou je dolů, aby stavěli nějakou přehradu. „A tak jejich šťastný život zničí. Ale to si musí oni znovu uvědomit, co vlastně chtějí.“

Hledej si práci

Když pak spisovatel přemýšlí na smyslem současného světa, kde je plno hledajících svou cestu, připomíná radu, kterou sám před lety dostal od českého polárníka.

Čtěte také

Jako kdyby léčili rakovinu jitrocelovým sirupem. Češi se neshodují, jak řešit klima, tvrdí psycholog Krajhanzl

„Jaroslav Pavlíček mi řekl důležitou poučku do těžkých časů, když někde ztroskotáte a podobně: Vždy si hledej práci. Čili dá se ten smysl najít v angažování. Máme spoustu problémů, které je potřeba řešit. Pro mě jsou na prvním místě ekologické problémy. A jestliže má někdo problém, že necítí vlastní hodnotu, tak ji může nalézt v péči o druhé, o přírodu, o planetu,“ nabádá.

Velkou naději pak vidí v dětech a mladých lidech. „Věřím, že mládež je nadějí. Už dnes je vidět, že berou mnohem vážněji globální otázky, které budou muset řešit. My jsme se přes všechen ten blahobyt na nějakou dobu uspali, ale tyto otázky a problémy přijdou a budou se muset řešit,“ uzavírá.

Celý rozhovor Martina Vopěnky a Lucie Vopálenské najdete v audiozáznamu pořadu Osobnost Plus.