Spisovatel Jan Beneš a soudní proces, z něhož se „vyklubala provokace a ostuda“ KSČ

Spisovatel Jan Beneš
Spisovatel Jan Beneš

Příští týden uplyne 7 let od chvíle, kdy se na Obořišti zastřelil 71letý spisovatel Jan Beneš. Nebývá připomínán příliš často, byl excentrik, nepatřil k módním a snadno stravitelným autorům.

Současně byl pozoruhodný člověk s těžkým osudem, navíc hlavní aktér průlomového soudního procesu, který podle historika Petra Koury vedl k odvolání Antonína Novotného z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ.

Janu Benešovi jsou věnovány další Příběhy 20. století. Natočili jsme s ním jeden z posledních obsáhlejších rozhovorů.

Jan Beneš se narodil v Praze 26. března 1936. Vystudoval střední umělecko-průmyslovou školu (hračkářský obor), chvíli pracoval jako výtvarník, ale už v roce 1958 byl během „výkonu“ vojenské služby zatčen a na dva roky uvězněn za krádež samopalu. Beneš sám později prohlásil, že to bylo „za podvracení bojové morálky mužstva, nedovolené ozbrojování a krádež vojenských podvlékaček“.

Po návratu z vězení vydal první tři knihy: Do vrabců jako když střelí, Situace a Disproporce. Beneš se projevil jako výrazný talent, v jeho prózách nebyly úlitby „oficiální režimní linii“, typické pro mnohou tehdejší literární produkci.

Čtěte také

V letech 1967 až 1968 se Jan Beneš znovu ocitl ve vězení, především kvůli „udržování styků“ s exulantem Pavlem Tigridem (pro komunistické funkcionáře nepřítelem číslo jedna) a kvůli zasílání textů do jeho pařížského časopisu Svědectví.

Sám k tomu říkal: „Odsouzen jsem byl za povracení republiky, které spočívalo ve sbírání podpisů pod petici za mimořádný sjezd spisovatelů (to bylo v roce 1965), kterou nakonec podepsalo 365 prozaiků a básníků. A pak také za to, že jsem tiskl v zahraničí bez povolení československých úřadů své literární a žurnalistické práce. Například zpráva o tom, že se na Václaváku objevilo Cinzano – což byla tehdy samozřejmě bomba, že jo, hle, kapitalismus se vrací! – byla hodnocena jako zpráva hospodářského charakteru ohrožující bezpečnost republiky.“

Spisovatel Jan Beneš


Proces, který se nevydařil

O co vlastně šlo? Popsáno ve zkratce, Jan Beneš, divoká povaha, si dvakrát nelámal hlavu s konspirací (Československo 60. let bylo ještě pořád policejním státem), a bohužel zřejmě ani s tím, koho může jeho počínání ohrozit.

V roce 1965 se jeho kamarád, student FAMU Jan Zámečník, dostal do Paříže na delší dovolenou a Beneš přes něj posílal texty Pavlu Tigridovi. Příliš to nemaskoval, a jelikož opatrný nebyl ani mnohem zkušenější Pavel Tigrid, Státní bezpečnost začala brzy sledovat Beneše i Zámečníka, kterého se jí podařilo dostat lstí zpátky do Prahy.

Čtěte také

Oba byli zatčeni a tím odstartoval soudní proces, který měl podle plánu šéfa komunistů a prezidenta Antonína Novotného demonstrativně odhalit „hlavního osnovatele nepřátelské činnosti proti ČSSR“ (tj. Tigrida) a potrestat jeho české přisluhovače.

Případ se však KSČ i Státní bezpečnosti z různých důvodů (podrobněji se jimi zabývali například historik a novinář Petr Zídek nebo historik Petr Koura) vymkl z rukou. Vyvolal i mezinárodní pozornost a obžaloba pod tlakem překvalifikovala Benešovo obvinění z velezrady na podvracení republiky.

Prokurátorem v procesu, který se konal v červenci 1967, se stal zločinec známý z procesů v 50. letech, Karel Čížek. Spisovatel nakonec dostal 5 let natvrdo a vyobcovali ho ze Svazu spisovatelů (přičemž proti jeho vyloučení hlasovali prý jen dva lidé, Hela Volanská a Václav Havel).

Pavel Tigrid

Vítězství to však pro konzervativní komunistickou kliku nebylo: Zámečníka soud zprostil obvinění a – jak píše historik Petr Koura – „Benešova kauza (...) zásadním způsobem působila na radikalizaci veřejného mínění v Československu. V jejím důsledku též prokazatelně došlo k odvolání Antonína Novotného z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ, což byl začátek pádu tohoto komunistického politika. Nástup tzv. reformního procesu přináší (…) Benešovi svobodu – 22. března 1968 mu Antonín Novotný uděluje milost, což je zároveň poslední akt jeho prezidentského úřadování.“


Učitel špionů

Rok po sovětské okupaci odešel Jan Beneš s manželkou do emigrace. Jeho děti byly zadržovány v Československu – a s rodiči se shledaly teprve po deseti letech. Beneš žil v USA, kde se živil nejdřív jako dělník, později přednášel na různých univerzitách a stal se zaměstnancem ministerstva obrany (učil prý budoucí špiony a diplomaty češtinu).

Vydal další knihy, mimo jiné romány Druhý dech (publikováno v exilu roku 1974, ale připraveno k vydání už v ČSSR na sklonku 60. let) a Zelenou nahoru (1977). Domů se vrátil na počátku 90. let – jako aktivní antikomunista, „amerikanofil“ a zároveň „vlastenec československý“.

K tomu dodával (v roce 2001 v rozhovoru pro Lidové noviny): „Je velký rozdíl mezi vlastenectvím a nacionalismem... Nacionalismus je jeskyně, na jejímž konci čeká český neandrtálec s klackem.“

Jan Beneš odešel ze života dobrovolně – 1. 6. 2007.