"Špidla to nezvládá!"

Vyčítá mu neobratnost a nedostatečnou otevřenost v komunikaci, neumění taktizovat a nijak nešetří výtkou zvláště ponižující, totiž obviněním ze slabošství. K tomuto sborovému unisonu se připojují i komentátoři, kteří jinak platí za uvážlivé.

Trvalá palba tohoto typu těžko nechává lhostejným toho, kdo je jejím terčem, spíše ho motivuje k obrannému reagování. Záleží pak na jeho nátuře. Někoho to dožene k zuřivosti, jiný se uzavře a zatvrdí. Premiér je spíš ten druhý případ.

Příkladů reaktivity tohoto druhu známe dost. Jste-li spolujezdcem a upozorňujete-li pořád řidiče na to, že řídí špatně, řídí pak skutečně špatně. Vypustíte-li fámu, že nějaká banka je na tom zle, ona pak opravdu zkrachuje.

Netvrdím, že výtky na premiérovu adresu nemají v jeho osobnosti žádnou oporu, připouštím, že jeho temperament, komunikační návyky, naučené způsoby chování v zátěžových situacích, že toto všechno ho disponuje k takovému chování, jehož jsme svědky. Uvážíme-li však situaci v jeho straně, v jeho vládě, na naší politické scéně i ve společnosti jako celku, bylo by její hladké manažerské zvládnutí zázrakem. Slabá pozice ještě neznamená slabošství.

Jak si vysvětlit takový nedostatek novinářské fair play pro premiéra? Rok, dva po listopadovém převratu by to nebylo nic neobvyklého. Konfrontační způsoby se tehdy uplatňovaly všude, v žurnalistice i v politice. Byl to projev začátečnictví, podobně jako holedbavé chování pubescenta, který jím přebíjí nedostatek sebejistoty, aby vypadal dospěle. Bylo to kontraproduktivní, proto sílily hlasy po novém stylu, jak se říkalo. I s Vladimírem Špidlou coby novým premiérem, který vystřídal Miloše Zemana, se spojovala tato očekávání.

Naše mediální scéna však pro nový styl získána nebyla. Proč? To je otázka. Domnívám se, že oslnivý divácký úspěch televize Nova zaimponoval novinářskému cechu natolik, že snížil jeho odolnost vůči pokušení bulvárnosti a tím prodloužil léta našeho mediálního dospívání. Asertivita ba i útočnost má samozřejmě v novinařině své místo, stejně jako bicí a žestě, nebo-li bubny a plechy v symfonickém orchestru. Hudba, který by spočívala výhradně v troubení a bubnování, by však neměla trvat dlouho, jinak je k neposlouchání.

Nejde jen o estetický dojem. Příliš svalnatá žurnalistika vytváří veřejné mínění, které působí i selekčním tlakem, někdy i jako rozhodující faktor výběru. Protože udává tón i politickému stylu, vede posléze k tomu, že do politiky vstupují a v ní obstojí jen takové lidské typy, které mají kachní žaludek a hroší kůži. Ti ale nemají smysl pro nějaký nový styl.

Vladimír Špidla mi připomíná gladiátora v aréně obklopené hvízdajícím publikem, které naznačuje palcem směřujícím dolů jeho příští osud. Blíží se sjezd sociální demokracie a novinářský cech, včetně těch, kdo platí za uznalé - odpískal Špidlův pád. Jsem velmi zvědav, komu tak v této straně připravil cestu vzhůru. Že by Stanislavu Grossovi? V tom případě budu zvědav, čím nás tento mladý muž, dosud mistr obratné neosobní autostylizace, překvapí.