Špatná zpráva pro komunistobijce

I ti socialističtí ministři, kteří ještě nedávno Grossovi kvůli možnému vlivu komunistů hrozili demisí, mají dnes po ruce alibi - zatvrzelost lidovců. A tak se můžeme ptát: Stane se vliv komunistů na vrcholnou politiku reálným, jak se mnozí pozorovatelé obávají?

Položme si nejprve otázku, kdo jsou současní čeští komunisté? Ještě před několika týdny razantní vystupování a rétorika předsedy komunistů Grebeníčka, poukazující na nedůvěryhodnost předsedy sociálních demokratů Grosse, vzbuzovala naděje (zde v uvozovkách), že jde stále o stranu, vždy se v minulosti vyznačující dobrou politickou taktikou, charakteristickou bezskrupulózní účelovostí, v rámci které byla schopna pro politický zisk na oko opustit i některé své programové zásady. Prostě stále o stranu, která má po klémovsku pod čepicí. Z výroků předsedy Grebeníčka jsme mohli navíc usoudit, že čeští komunisté pochopili, jak jim letošní jaro přeje. Začalo se vyznačovat rozkladem politicky vyprázdněné sociální demokracie a nabízet jim jedinečnou příležitost chopit se role rozhodující a autentické české levice. Nepotřebovali by bývali k tomu příliš mnoho. Jen poněkud zmírnit marx-leninskou rétoriku, za to však podrobit nelítostné kritice politický nihilismus levicového konkurenta. Především ale pomoci povalit vnitřními spory rozloženou Grossovu vládu.

Nic z toho se nestalo. Při hlasování o nedůvěře vládě se grebeníčkovci zdrželi, nepřímo ji tak podpořili. Přece nepomohou pravici do sedla. Kléma se v té chvíli musel v hrobě obracet rychlostí letecké vrtule.

Dnešní komunisté prostě nejsou těmi, kterými bývali ještě v dobách karlínských hochů. Je na nich patrné, a na jejich předsedovi především, že se stejně jako na celé společnosti, i na nich, na samotné komunistické straně, nesmazatelně podepsala husákovská normalizace. Ničivost Husákovy politiky netkvěla v teroru, který i tak čas od času uplatnila, ale v soustavném tlaku, jímž bránila vzniku jakékoli osobitosti. Metou husákismu byla poněkud zapšklá, šedivá, neiniciativní, konzumně orientovaná, sobecká společnost. To se také ve značné míře podařilo. Společnost se stala opravdu zapšklou, šedivou, závistivou, chorobně konzumně orientovanou. Pokud vyvinula iniciativu, pak jen tehdy, rodila-li se někde nějaká z řady vybočující osobitost. Bylo ji totiž nutno zadupat do země. Co platilo pro společnost, platilo i pro samu komunistickou stranu. A platí to pro ni, jak ukazuje její současná politika, dodnes. Ani její mladí nepředstavují žádnou naději. Ti totiž marx-leninským báchorkám, které Lenin a jemu podobní koncipovali pro užitečně idioty, opravdu věří.

Když v roce 1993 měli čeští komunisté jedinečnou šanci díky několika realisticky uvažujícím politiků v čele s Jiřím Svobodou odhodit normalizační veteš a profilovat se jako moderní levicová strana, odhodili jako veteš těchto pár politiků a postavili si do čela politicky nicotného Grebeníčka, schopného nanejvýš zhostit se role tragického rétora se zmrzlou opratí v ruce. Když se nedávno Miroslavovi Grebeníčkovi naskytla šance začít pracovat na marginalizaci sociální demokracie, ležící na lopatkách, vyznačující se politickou bezradností a prázdnotou, zalekl se a neklémovsky se zaštítil floskulí o jednotě české levice. Kde nic není, holt ani komunistický čert nebere.

Jediná hrozba, které se ze strany českých komunistů můžeme proto dočkat, nespočívá v tom, že by v jejich řadách vstali z mrtvých karlínští hoši, ale v tom, že na politické scéně prostě překážejí.

To je dobrá zpráva pro nás pro všechny, špatná pro profesionální komunistiobijce.