Snědené dítě neandrtálců?

28. květen 2009

O tom, že soužití našich předků s neandrtálci nebylo mírové, svědčí nové zhodnocení nálezů z jedné francouzské jeskyně.

Před 30 000 lety se v Evropě, střední Asii i na Blízkém východě moderní lidé potkávali s posledními žijícími neandrtálci. Otázkou jejich vzájemných vztahů se zabývá i nová studie o nálezech, které byly v minulém století objeveny v jeskyni Les Rois v jihovýchodní Francii. Jeskyni obývali moderní lidé z kultury aurignacien, kteří zde kromě typických kamenných nástrojů nechali i lidské a zvířecí kosti. Ve vrstvě staré 28 až 30 000 let se našla dětská spodní čelist, která nese některé znaky typické pro neandrtálce. Antropologové, kteří se záhadnou čelistí zabývali, nabízejí tři možná vysvětlení.

Prvním je, že nejde o čelist neandrtálce, ale moderního člověka. To by znamenalo, že naši předkové byli anatomicky mnohem rozmanitější, než zatím předpokládáme. Druhé vysvětlení zní, že jeskyni obývali lidé, kteří nesli anatomické znaky jak moderních lidí, tak neandrtálců. To by zřejmě znamenalo, že se naši předkové a neandrtálci intimně stýkali, což je podle výsledků genetických studií velmi nepravděpodobné.

Pozoruhodná je ale i třetí možnost, podle které jde o dítě neandrtálců. A právě té autoři článku v časopise Journal of Anthropological Sciences dávají přednost. Na dětské čelisti jsou patrné rýhy podobné těm, jaké kamenné nástroje zanechaly na čelistech ulovených zvířat, ze kterých lovci vyřízli jazyk. Jiné zase vypovídají o násilném odstranění zubů. V jeskyni se přitom našly dětské zuby z jiné čelisti, které byly provrtány a pravděpodobně nošeny v náhrdelníku. Neandrtálské dítě tedy mohlo být (pravděpodobně z rituálních důvodů) zabito, možná snědeno a z částí jeho těla byly vyrobeny ozdoby.

autor: Martina Otčenášková
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.