Slovensko-maďarské vztahy

Premiér si v cizině trochu vylepšuje pověst, pošramocenou spojenectvím s nacionalisty, nehodným sociálního demokrata. Ale jen trochu: krátce poté u předsedy Evropské komise Fico odmítl souvislost mezi účastí Slovenské národní strany v jeho vládě a protimaďarskými incidenty na Slovensku.

Příležitosti ukázat světu hezkou tvář země se s o něco větší chutí chopila Slovenská poslanecká sněmovna v až nečekané shodě ve středu dospěla k prohlášení, v němž odsoudila projevy extrémismu a nesnášenlivosti. Slovenská společnost je prý hodnotově vyspělá a tolerantní, jen v její okrajové části přežívají nálady intolerance vůči občanům jiné národnosti, rasy nebo etnika, domnívají se poslanci. V závěru prohlášení se pak zavazují opatrně zacházet s tématem národnostních vztahů a udržovat korektní občanské soužití.

Dobrá věc se podařila a pohádky by mohl být konec. Žádný další etnicky motivovaný útok v posledních dnech zaznamenán nebyl. Na slovenských i maďarských stadionech se přestaly objevovat transparenty urážející sousední národ. A ministři zahraničí obou zemí nepřijali žádnou společnou deklaraci prý jen proto, aby už nebylo zase moc předeklarováno. Až tak rychle a dobře se opět zlepšily slovensko-maďarské vztahy.

Odvrácenou stranou tohoto příběhu je poznání, jak rychle se na obou stranách mohou formovat bojůvky, které zatím sice nikoho nenapadají, ale zato se s neuvěřitelným zápalem dovedou vyřádit alespoň na fotkách svých domnělých nepřátel. Poplivat elementární pravidla slušného chování a urazit city sousedů. Kdyby alespoň pro tentokrát byli odkázáni do patřičných mezí, začala by jejich jedovatá slina možná infikovat i klidnější povahy a zvyšovat napětí do stavu, kdy celá hospoda čeká na útok druhé strany. Signálem k němu se pak nakonec může stát nedopatřením převrhlá sklenička se slivovicí. Nebo s cseresnye pálinkou, chcete-li. Z hospodské rvačky je pak nacionální incident, z malé sněhové koule je zaděláno na lavinu. Což nutí opět připomenout dávnou pravdu, kolikrát v dějinách už velké zlo vyrostlo z pouhých banalit.

Stejně nemilé je zjištění, jak velká v tom všem může být moc politiků a médií. Potažmo politiků v médiích. Jak málo stačí, aby si nějací výrostci mysleli, že mohou zmlátit koho se jim zamane. A jak málo stačí, aby si to zase rozmysleli. A to také není nijak nové zjištění, že politikům se lehce manipuluje s lidmi, kteří jsou na něco citliví. Což někteří Slováci na Maďary jistě jsou, stejně jako to platí opačně.

Skoro si člověk říká, zda to nebyl nějaký řízený experiment, kde si Robert Fico vyzkoušel, jak může nechat věci zacházet na ostří nože a pak zase nechat promluvit své uvědomělejší stranické kolegy, kteří bojují za toleranci, až se z nich kouří. Je to samozřejmě čirá spekulace. Ale vychází také z poznání, kolikrát už dokázali různí vůdcové lechtat citlivá místa a odvádět tak pozornost od podstatnějších věcí. A podezřelých by se i tentokrát našlo až-až.

Třeba slovenský premiér, který se chce zavděčit svým voličům a není mu úplně jasné, co přesně od něj v tomto směru chtějí. Třeba jeho budapešťský partner, který zkouší trpělivost Maďarů balíčky úsporných opatření. Třeba šéf HZDS Mečiar, z něhož je najednou velký Evropan a napomíná třetího ve slovenské vládě - Jána Slotu - aby to s nacionalismem už opravdu nepřeháněl. Přitom Mečiar skvěle odvádí pozornost od vlastní minulosti a ve vší tichosti se podílí na výměnách šéfů tajných služeb, kontrolních úřadů a dalších klíčových funkcí.

Prohlášení slovenské poslanecké sněmovny ale ukazuje ještě jednu absurdnost příběhu, který v posledních týdnech poznamenával slovensko-maďarské soužití. Ukázkově korektní prohlášení podpořilo jasná většina poslanců, zastupujících pět z šesti parlamentních stran. Ficova sociální demokracie, ale také Slotovi nacionalisté, i když bez osobní účasti svého vůdce. S nimi též Mečiarovi ex-nacionalisté. Těžko totiž jinak nazvat stranu, která kdysi provokovala menšiny na Slovensku třeba netolerantním zákonem o státním jazyku. Ti všichni se octli na jedné lodi se Stranou maďarské koalice, která překousla, že prohlášení není jen o Maďarech, ale o všech národnostech a rasách. Své razítko přidali i křesťanští demokraté. Chyběl tomu všemu ale jeden rozměr: ani jedním hlasem deklarace nepodpořila SDKÚ bývalého premiéra Dzurindy. Ano, toho přesně toho: vzorného žáka Západu, který přivedl zemi do Evropské unie a do NATO. V takové zemi, jakou ji za předešlých osm let stvořil on, tedy v demokratickém právním státě, prý není důvod přijímat sebemrskačská prohlášení a nedejbůh na sebe přivolávat nějaké monitorovací skupiny. Dzurinda, dosud nesmířen s odchodem do opozice, za každou cenu se vymezující vůči svému nástupci, to možná ve svých úvahách až trochu "přespekuloval". Ač se sám nikdy nepošpinil xenofobií ani hulvátstvím ani s ním spojován být nechce, jakoby najednou chtěl být slovenštější než Slota. Přitom si to jen rozházel u politických partnerů a u voličů si možná příliš nepomohl. Ty Slotovy stejně nezíská a ty své může ztratit. Jenže v tomto divném uvažování není sám: premiér Fico se svými postoji asi také žongluje zbytečně. Jeho voliči chtějí lepší sociální status, nikoliv národnostní potyčky. A dokonce by jako představitel jediné relevantní nekomunistické levicové strany na Slovensku mohl lovit i ve menšinových vodách. Jen kdyby se politické primadony nemuseli za každou cenu vždycky tak předvádět...

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .