Slovenská ústava slaví 13 let

Byli jsme v nedělních šatech, pouštěli nám projev ministra školství, všichni se tvářili strnule a televize večer ponurými záběry připomínala, jak toho dne kdysi hitlerovská vojska napadla Polsko.

První zářijový den roku 1992 sliboval stejně divnou náladu. Počasí nestálo za nic, práce parlamentního zpravodaje postrádala nadšení, neboť navrátivší se premiér Vladimír Mečiar po vyhraných volbách zrušil parlamentní a vládní prázdniny a zběsile hnal zemi směrem, jenž ani on sám nedokázal jasně pojmenovat. Léto poznamenala červencová Deklarace o svrchovanosti Slovenské republiky. Bylo to několikařádkové prohlášení, že tisícileté úsilí slovenského národa o svébytnost se naplnilo a Slovenská republika deklaruje svou svrchovanost. Z právního hlediska to neznamenalo vlastně vůbec nic, ale okamžitá demise prezidenta Havla napověděla, že federaci zachvátila křeč, která má vícero znaků křeče smrtelné.

Celé léto se pak v parlamentních výborech jednalo o návrhu slovenské ústavy. Jménem vlády jakožto navrhovatele dokument v parlamentních orgánech obhajovali ministryně spravedlnosti a vicepremiér pro mimoekonomickou sféru. Paní ministryně již dávno před svým vládním angažmá proslula na bratislavské právnické fakultě jakousi zvláštní intelektuální plochostí, hluboce odporující jejímu titulu docentky. Ke koloritu tehdejší doby patřilo, že v parlamentních orgánech její pochybná vyjádření k zásadním otázkám připravovaného základního zákona rodícího se státu musel uvádět na pravou míru pan vicepremiér, původním povoláním gynekolog.

Prestiži předkládané ústavy to mezi novináři neprospělo: nejapné žerty v textu - spíš než právní dokument - viděli něco úplně jiného. Nicméně ústavní listina základních práv a svobod byla v návrhu plně obsažena, nevyváženosti v úpravě vztahů mezi státními orgány se jevily jako řešitelné a opravitelné, a skutečné trápení přinášela jen jediná, zato naprosto zásadní otázka: co s tím vším? Co bude s federací? Bude Slovensko opravdu samostatnou zemí? Vyhne se krvi, ekonomickému propadu a nové totalitě?

Prvního září jsme v tehdejší Slovenské národní radě byli unaveni pracovně nabitým létem, tíživostí doby, psím počasím a posléze i zprávou, že Alexander Dubček měl na už tehdy prokleté dálnici D1 u Humpolce vážnou nehodu a jeho stav je kritický. Navzdory klesající popularitě a ideovým i lidským limitům symbolu pražského jara všichni důležití političtí hráči na tehdejším Slovensku rozehrávali spoustu snah, jak se zmocnit jeho jména ke svému prospěchu. Hrozba, že Dubček ještě té noci umře, přinesla do prostor slovenského parlamentu zvláštní obavy z nejistoty dalšího vývoje.

Dodnes není úplně jasné, proč tato událost sehrála takovou roli v nastalém ruchu, ale k večeru se objevily zprávy, že Mečiar bude chtít mít schválenou ústavu ještě tu noc, což se za pár hodin opravdu stalo. Některá odkládací ustanovení sice předcházela hrozbě chaosu a přiznávala platnost federálním zákonům. Ale byla to už de facto ústava samostatného státu, na který pak naplno došlo o tři měsíce později. Vzhledem k večernímu termínu po hlavních zprávách a v předem neplánované chvíli, chyběla zde většina televizních štábů s reflektory, které jindy uměly dávat parlamentnímu sálu lesk. Bez nich byl najednou jakýsi ponurý. Ústava Slovenské republiky byla přijata v pocitu jakéhosi přítmí. Ti, co nehlasovali pro ni, byli záhy označeni za nepřátele státu a protislovenské živly. Čekala dlouhá a nepříjemná zostuzovací kampaň provládních médií. Chyba ale byla jinde. Tak, jak Mečiar ústavu přijímal, tak se k ní od začátku i choval. Jako ke svému vlastnictví, se kterým si může dělat, co se mu zamane. Ve sbírce zákonů se objevil text v drobnostech odlišný od toho, jenž schválila Národní rada. Zkrátka ji někdo cestou lehce opravil. Vrcholem tohoto typu chování ale byl 31. srpen 1995 - den před třetím výročím přijetí slovenské ústavy, od kterého mimochodem včera uplynulo deset let. Syn prezidenta Michala Kováče byl tajnou službou státu unesen do sousedního Rakouska. Mečiarem nominovaný prezident přestal poslouchat svého stvořitele a kampaň s cílem jeho vyhnání z funkce, bez toho již laškující s porušováním ústavy, tak pokračovala cestou otevřeného zločinu.

Mimochodem, navzdory všemu, co se od té doby o únosu vyšetřilo, zjistilo a potvrdilo, dodnes nebyl úředně a soudně uzavřen. Když se později po vypršení Kováčova mandátu premiér Mečiar načas ujal pravomocí prezidenta, udělil amnestii na všechny trestné činy, související s únosem. Těžce bychom mohli chtít jasnější přiznání.

Všechny tyhle útrapy, následované dlouhou řadou dalších protidemokratických a protiústavních přešlapů, měly ale paradoxně pro Slovensko velký význam. Pod tlakem okolností se novináři a pak širší veřejnost naučili dobře znát základní zákon svého státu. Později byl, již za jiné vlády zásadně opraven a uveřejněn ve sbírce zákonů tak, jak byl schválen. A navzdory různým politickým potížím se v zásadě dodržuje. Už je to přece jen trochu jiné, a rozhodně lepší Slovensko, než co z něj tehdy hrozilo vyrůst.