Skončila třídenní vrcholná schůzka skupiny ekonomicky nejvyspělejších států světa a Ruska G8

I když čtyři miliardy byly vynaloženy na renovaci petrohradského letiště Pulkovo a v budoucnu se jistě zhodnotí, podobně jako rekonstrukce Konstantinovského paláce na předměstí ruských Benátek severu, pár miliard přece jen doslova vyletělo do vzduchu. Největší zemi světa to však bezesporu stálo za to. Už samotné pořadatelství podobné schůzky v tomto elitním klubu i ve zbytku světa rozhodně něco znamená.

Jak se dnes shodla většina komentátorů, tento summit patřil za poslední léta k nejklidnějším. Bezpochyby proto, že se konal právě v Rusku. Zmíněný klid totiž mimo jiné naznačuje, že dnešní Rusko se znovu mění v autoritářský stát, kde se spousta věcí, v demokratickém světě nepzochybnitelných, jednoduše nesmí. Například antiglobalisté se směli sejít jen na jednou petrohradském stadionu a bylo jich nakonec tak málo, že slabší nátury se na pustých tribunách mohly docela klidně bát.

Letošní ruské předsednictví v G-osmičce samozřejmě vyvolalo spoustu úvah o tom, zda největší země světa do tohoto elitního klubu vůbec patří. Když byl na summitu tehdejší G7 v Londýně na počátku 90. let laskavě přijat tehdejší sovětský prezident Michail Gorbačov, v podstatě tu jen prosil o peníze na udržení alespoň elementární územní a politické integrity státu, který se mu hroutil pod rukama. Těžko říct, co si o tom tehdejší lídři G7 mysleli, ale v praxi se ukázalo, že Sivětský svaz by nezachránila ani sebevětší suma, již by toto mocné společenství mohlo poskytnout.

Jelcinovo Rusko bylo během 90. let do elitního klubu přijato jako bezmocný školáček, kterého je nejdřív třeba naučit dobrým, rozuměj demokratickým mravům. Nikdo tenkrát nepředpokládal, že by Rusko v příštích dvaceti letech mohlo hrát jinou než právě školáčkovskou roli.

Tři dny v Petrohradu ukázaly, že tato role je už dávno minulostí. V čele Ruské federace stojí relativně mladý a velmi dynamický prezident, jehož ctižádostí je vrátit své zemi někdejší místo jedné ze dvouj nejmocnějších zemí světa. Země pro to má ty nejlepší předpoklady: rychlostí věru netušenou se jí podařilo vyrovnat staré dluhy u Pařížského klubu věřitelů a současné rekordní ceny ropy jí jdou dál na ruku. Za jedno z nejdůležitějších témat summitu proto Rusko už předem považoval otázky tzv. energetické bezpečnosti, které ovšem v jeho výkladu znamenají především jistotu západních odběrů ruských nosičů energií. Na druhé straně však Vladimir Putin japonskému premiérovi Koizumimu nepotvrdil, že Rusko bude ochotno vybudovat plynovod vedoucí k pacifickým břehům, který by v energeticky stále nejistějším světě právě Japonsku zajistil perspektivu dalšího klidného ekonomického vývoje.

Kdykoli jsou Rusové podezíráni či přímo napadáni, že svého výsadního postavení vlastníka zcela mimořádných zásob energetických surovin zneužívají, poukazují na to, že už od sovětských dob jsou mimořádně solidním obchodním partnerem, který své smluvní závazky důsledně respektuje. Lednová krize v dodávkách planu na Ukrajinu, která poznamenala celou Evropu, však vypovídá o něčem jiném. Mimo jiné o tom, že Putinově mocenské garnituře je a bude nade vše zájem obnovující se říše.

Ruských aspirací si jistě byl vědom i americký prezident George Bush, který do Petrohradu přicestoval jako první. Ten sice spopolečně se ženou Laurou absolvoval s manželi Putinovými příjemnou zahradní party u grillu, ale na druhéí straně se sešel s představiteli 16 neziskových organizací, které jsou Kremlu už několik let trnem v oku. Přičteme-li k tomu rusko-americkou nedohodu o vstupu Ruska do Světové obchodní organizace, nebylo v Petrohradu však tak hladké, jak by si asi hostitelé přáli. Pokračování ruského úsilí o nový vstup země na světový mocenský Olymp to však docela jistě nezastaví.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci "http"//www.rozhlas.cz/cro6/audio/" Radio na přání