Školy krajům, peníze státu

26. listopad 2004

Zdánlivě debata o byrokratické kontrole financí pro střední školy, ve skutečnosti skvělý příklad, proč nemůže české školství fungovat a proč to nepůjde tak rychle změnit. Řeč je o jedné z hlavních událostí týdne, zákonu o rozpočtovém určení daní, který schválila v pozměněné formě sněmovna.

Debatu provázela řada nepochopitelných věcí. Vládní návrh zákona přiděloval krajům na příští rok 56 miliard korun, poslanci ale sumu snížili na polovinu. Změnu přitom prosazovali sociální demokraté jako vládní strana s pomocí opozičních komunistů. Návrh vlády naopak hájili vedle lidovců opoziční občanští demokraté. Těžké v tom hledat politickou logiku.

Dvacetosm miliard, o které kraje přišly, jde na provoz středních škol, především na platy učitelů. Dosud školy dostávaly na mzdy svých zaměstnanců přímo z ministerstva školství, podle tarifních tabulek a s předem určenou mírou prémií. To se mohlo změnit, protože napříště měly o rozdělování peněz na mzdy rozhodovat krajské samosprávy. Hlasování ve sněmovně najednou dostává srozumitelnou perspektivu: levicové strany podle svého instinktu zachovaly rovnostářské odměňování. Vláda sice nesplnila slib, mělo to ale v případě sociálních demokratů věcný důvod.

Jenže právě o tom, že postup levicových poslanců byl věcný, lze vážně pochybovat.

Rovnostářské rozdělování platů je jednou z nejstarších tradic českého školství, v základu se drží toho, co platilo už za Rakouska-Uherska. Učitel byl tehdy váženým zaměstnancem státu, který měl jasný kariérní řád a tabulkový příjem, který se průběžně zvyšoval až do penze. Dnes možná učitelé tolik vážení nejsou, přesto se jejich plat zvyšuje s odslouženými lety a o svou práci v praxi také přijít nemohou.

Proč se tedy nedržet vyzkoušeného vzoru, který přece měl za Rakouska svůj dobrý smysl. Udržet jednotu a sociální prostupnost společnosti je možné pouze tím způsobem, že všechny děti dostanou ve všech školách srovnatelné základy vzdělání. Takového cíle ovšem není možné dosáhnout bez toho, že všichni učitelé budou odvádět srovnatelnou práci a učit srovnatelné předměty. Měli by být tedy všichni zhruba stejně zajištěni a postupně rostoucí plat je v profesi udrží.

Bohužel, tato úvaha má vážné nedostatky. Nelze totiž srovnávat pracovní podmínky učitelů před druhou světovou válkou a po listopadu roku 1989. V komunistických dobách se něco výrazně změnilo.

Rakouský model, který převzala první republika, nebyl výrazně rovnostářský. Učitelé totiž úplně stejné platy nebrali. Existovaly různé stupně učitelské odbornosti, k tomu přistupovaly funkce v rámci profesorského sboru. Vyšší odbornost přitom učitelé získávali nejen odslouženými lety, ale také po složení různých typů odborných zkoušek. Učitelské platy také podobně jako platy všech státních zaměstnanců byly navíc zvyšovány či snižovány podle toho, ve kterém místě sloužili: životní náklady v Praze jsou přece větší, než v Jindřichově Hradci. Učitelé také bývali čas od času překládáni, aby své schopnosti osvědčili v různých typech škol a v různém společenském prostředí.

To je přece jen rozdíl proti tupému zvyšování platů každému učiteli jen podle odsloužených let, jak se zavedlo v komunistických dobách. Tento systém se stal absurdním v letech po pádu komunismu: nejvíc zvýhodňoval kantory, kteří učili co nejvíce let podle doktríny marxismu-leninismu. Dnes tento systém sociální demokraté spolu s komunisty obhájili před tváří národa za potlesku učitelských odborů a ředitelů většiny škol. Hájit skutečně není co.

Nakonec sami sociální demokraté vědí, že se systém musí změnit a přinejmenším svými slovy nějakou reformu slibují. Ve sněmovně prostě snížili krajům dotaci z toho důvodu, že všechny krajské rady obsadila ODS s podporou lidovců a školství se s tím prostě svezlo.

Když stát nepředá krajům skutečnou správu středních škol, je tím víc zavázán reformu učitelské profese dotáhnout.

Předem je zřejmé, že nemá smysl obnovit stav, který fungoval před stoletím. Správnou cestou je hodnocení kvality výuky. Přitom je mnohem snadnější hodnotit školy jako celek a vnitřní hodnocení nechat na řediteli, anebo zřizovateli, kterými jsou zpravidla kraje a obce. Je třeba připlácet těm učitelům, kteří si aktivně zvyšují své vzdělání.

Ministryně školství Petra Buzková v tom směru některé kroky učinila. Postupně zavádí praxi, že školy dostávají peníze podle žáků, které učí. To je správná myšlenka, protože žáci nakonec chodí do škol, které jsou vyhlášené svou kvalitou. Její realizace však zůstala na půli cesty, protože zároveň se přerozděluje ve prospěch těch škol, které uvedený systém poškozuje. Ministryně hodlá zavést také nový systém profesního vzdělávání. Ten ovšem dosud nevznikl a hlavně nemá vliv na růst platů. O jeho koncepci dnes nemá představu žádný z ředitelů škol.

Měnit vzdělávací systém se nedaří už dlouhé roky a tento příběh se v případě učitelských platů opakuje. Kontrola školství i jeho rozpočtu je mocenská záležitost a čistá politika dosud vládne silnějšími argumenty, než reformní úsilí ve vzdělávacím sektoru. Přesněji řečeno, o tom, že školství je třeba zlepšit, se prakticky nemluví.

Tak zní trpké zjištění z posledních dnů. Optimista může dodat: reforma školství je hozenou rukavicí, kterou ještě může někdo zdvihnout.

autor: Petr Holub
Spustit audio