Severokorejský způsob přežití

2. červen 2009

Poslední demonstrace severokorejské jaderné a raketové moci dále zkomplikovala beztak zapeklitou otázku, jak zabránit šíření zbraní hromadného ničení. Barack Obama v minulosti nejednou označoval snížení jaderné hrozby za svou hlavní prioritu. Kvůli Íránu je tato otázka úzce propletena s blízkovýchodním mírovým procesem - dalším z beznadějných problémů, jež současná americká vláda slíbila vyřešit.

Vztahy mezi Pchjongjangem a Washingtonem připomínají začarovaný kruh. Obě země mají zájem na uzavření vzájemně výhodného obchodu. Spojené státy jako sůl potřebují úspěch, aby mohly novým nastartováním obnovit vůdcovskou roli, jak to ve volební kampani nasliboval Obama. KLDR zase potřebuje i nyní, jak to již mnohokrát učinila v minulosti, "prodat" svůj konstruktivní přístup výměnou za vybřednutí z izolace a trvalé hospodářské mizérie. Jak na potvoru, zdravotní stav "milovaného vůdce" Kim Čong Ila vyvolává ve světě dohady o brzkých změnách na vrcholu severokorejské moci. A to znamená, že režim musí nutně demonstrovat svou sílu a nezávislost. Nedávné zkoušky balistické rakety, které byly vydávány za vypuštění družice na oběžnou drahu, a následný jaderný výbuch měly za účel právě připomenout Američanům, že Severní Korea musí být brána vážně. Zároveň je to perverzní způsob nabídky k jednání, které obě dvě strany tolik potřebují,

V Obamově vládě jsou lidé schopní rozpoznat podstatu severokorejských siláckých gest. Proto ministr obrany Robert Gates prohlásil, že nepokládá zoufalé kroky Pchjongjangu za skutečnou a bezprostřední hrozbu. Avšak americká zdrženlivost není nekonečná. Obama je v těžké situaci, kritizován ze všech stran za ochotu jednat s kýmkoli bez předběžných podmínek a za neschopnost rázně odpovědět na provokace. Nemůže navíc nebrat v potaz postoj Japonska a Jižní Koreje, svých pilířových spojenců na Dálném východě, kteří se komunistického režimu obávají oprávněně. Jejich význam pro Ameriku roste úměrně tomu, jak roste moc sousední Číny. Proto je Washington přímo nucen rozhodně reagovat na severokorejské jaderné zkoušky. Za daných podmínek však není zřejmé, co taková rozhodná reakce může znamenat, neboť v tomto případě schází tzv. "poslední argument" - americká hrozba použití síly, která nikdy nebyla zcela vyloučena v případě Íránu. Podstatný rozdíl je v tom, že zatímco Teherán o jaderné zbraně teprve usiluje, Pchjongjang je už má ve množství omezeném, leč postačujícím k odstrašení.

Pchjongjang v podstatě vždy jednal podle stejného schématu: snažil se vyměnit své "slušné chování" za ekonomickou pomoc. Spojené státy však občas odmítly hrát úlohu oběti vydírání, a jejich postoji chyběla důslednost. Konflikt v citlivém regionu přesahuje rámec korejsko-amerických vztahů a vytváří konfrontační opozici mezi Amerikou a Japonskem na jedné straně a Čínou a Ruskem na straně druhé. Zejména Peking má tisíc důvodů, proč být nespokojen s nevyzpytatelnou vrtošivostí svého chráněnce. Avšak Čína sdílí s Ruskem představu, že je nepřípustné vystavovat suverénní stát vnějšímu nátlaku, ať už je jaký chce. Stačí připomenout rok staré události, kdy Moskva a Peking naštvaly Washington a Londýn k nepříčetnosti, když vetovaly v Radě bezpečnosti OSN rezoluci o uvalení sankcí na Zimbabwe. Tentokrát je porušení mezinárodních "dobrých mravů" ještě frapantnější, neboť nejde o nějaké vnitropolitické výstřelky, nýbrž o okázalé porušení úmluvy o nešíření jaderných zbraní. Přesto za jedinou hrozbu světovému míru Peking již označil nepřiměřenou reakci na toto porušení. Moskva v korejské otázce kráčí ve šlépějích Číny, a to znamenám, že ve vztazích s Washingtonem dojde k dalšímu "nedorozumění" navzdory všem metaforám o potřebě nového nastartování.

Ty tam jsou časy, kdy obě velmoci i přes veškerou konfrontaci mohly vytvořit jedinou frontu při hájení určitých mezinárodních principů. Společným úsilím se jim svého času podařilo donutit Jihoafrickou republiku vzdát se svého jaderného programu a zastavit vývoj nukleárních zbraní v Latinské Americe. Dnes je jejich spolupráce zhola nemožná. Jejich vztahy jsou příliš asymetrické, zatížené zahořklostí a hlubokou nedůvěrou. I kdyby nakrásně chtěly vyřešit problém nešíření jaderných zbraní společným úsilím, dnes už by to nejspíše nešlo. Nenávratně pominuly časy, kdy to mohly udělat "mezi čtyřma očima". Dnes je nespočet států, které z různých, většinou regionálních, důvodů touží po jaderných zbraních. Severní Korea je ve skutečnosti ze všech případů nejjednodušší. Má jen jednu ambici - přežít. Jiné případy jsou složitější, neboť pro jejich vyřešení by bylo třeba uvolnit tuhé uzly beznadějných regionálních protikladů. Avšak možnosti uřídit světové problémy jsou tak mizivé, že ani v tomto jednoduchém případě nelze očekávat rychlý úspěch.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.