Setkání v Bavorsku

Jednání bylo významné hlavně tím, že necelý měsíc před francouzským předsednictvím si zde dvě hlavní evropské země sladily své postoje k některým stěžejním tématům, hlavně klimatickému oteplování, což bude silné téma francouzského předsednictví. K průlomu došlo hlavně ve věci snížení emisí kysličníku uhličitého u automobilů, kde byly pozice obou zemí dost vzdálené. Německo bylo až dosud proti, neboť opatření se bude týkat hlavně velkých aut, a ty jsou doménou především německého průmyslu. Paříž s Berlínem sladily také svůj postoj k přistěhovalectví - vyslovily se proti hromadné regularizaci ilegálních přistěhovalců v EU a jsou pro hromadné lety na odvoz osob vypovězených ze země. Případy se mají projednávat individuálně, s ohledem na osobní situaci. V oblasti zemědělství chce Francie i Německo rozšířit obdělávané plochy v Evropě, aby bylo možno čelit potravinářské krizi, a naznačují zrušení povinného ponechávání pozemků ladem, zavedeného pro omezení nadprodukce.

Merkelová by se se Sarkozym zřejmě shodla i v otázce jaderné energie, kterou Sarkozy považuje za energii budoucnosti. V Sarkozyho prohlášení se praví, že obě země chtějí pracovat společně na nukleární energii nové generace. Francie chce rozvíjet jadernou energii v nových východoevropských členských zemích. Ohledně palčivého problému prudkého růstu cen paliv Sarkozy dál prosazuje svůj nápad s daňovou úlevou, který ovšem ministři financí ze zemí Eura minulý týden ve Frankfurtu odmítli.

Za mnoha slovy o shodě před francouzským předsednictvím a za širokými úsměvy lze ovšem vytušit nedůvěru a hlavně slepou rivalitu o vedoucí postavení v Evropě. S výjimkou Giscarda a Helmuta Schmidta, kteří se opravdu spřátelili, bylo francouzsko-německé spřežení vždy poněkud jankovité, byť přinášelo plodné výsledky. To, že přes oboustranné snahy mezi Sarkozym a Merkelovou nepřeskočila ona správná jiskra, lze přičíst jejich značně rozdílné letoře. Jak komentuje Le Monde, oba jsou ale realisté, kteří vědí, že se navzájem potřebují. I když se nemilují, mluví spolu. Upřímně. A sami. Vyhýbají se střetům, neboť velcí krokodýlové se navzájem nežerou. Oba z toho vyloučili své levicové ministry zahraničí Bernarda Kouchnera a Franka Waltera Steinmeiera - ten bude možná sociálně demokratický soupeř Merkelové ve volbách v roce 2009. Podle některých komentářů je škoda, že s sebou Sarkozy na schůzky s Němci nebere germanofily Michela Barniera a Alaina Lamassoura, kteří stáli za vyjednáním zjednodušené evropské smlouvy, ale svého šerpu Jeana-Davida Levitta, který zná špatně Evropu, a zvláštního poradce Henriho Guaina, suverénistu a antievropana, který je autorem projektu Unie pro Středomoří. Zástupci Francouzského evropského hnutí tvrdí, že v Elysejském paláci není nikdo, kdo zná Německo. Tím pádem vyvolává každá iniciativa francouzského divokého presidenta v Berlíně nedůvěru.

Sarkozy si zase dlouho myslel, že Merkelová hraje dvojí hru, tváří v tvář ho podporuje, ale za zády jde proti němu. V Elysejském paláci vládne domnění, že Merkelová, velmi populární v Německu, ale i v Evropě, prý žárlí na Sarkozyho moc. Po francouzském NE v referendu o euroústavě se rovnováha francouzsko-německého tandemu vychýlila ve prospěch Německa. A jak se domnívá bývalý francouzský eurokomisař Michel Barnier, Německo toho využilo. Sarkozy sní, že vůči německé Evropě prosadí francouzskou Evropu. Hovoří se o válce vlivu, v níž se Paříž snaží dostat Berlín do kleští. Sarkkozy se rozešel se Chirakovou érou a navazuje partnerství s novými východoevropskými členy Unie.

Angela Merkelová nechce před zářijovými volbami roku 2009 žádné prudké výkyvy. Nechce revoluci. Je proti Sarkozyho ideji zvolit předsedou Evropské rady silnou osobnost levice, jako Tonyho Blaira či bývalého španělského premiéra Felipe Gonzalese. Sarkozy počítá, že takový předseda by se opíral o velmoci. Merkelová je vůči inovacím, jež si přál už Chirac a které míří k posílení Evropské rady a - jak se Merkelová obává - vlivu Francie. Podle ní budoucí evropský president nemusí být zářná osobnost, jako Blair, ale hlavně aby byl členem Evropské lidové strany. Berlínu jde totiž hlavně o to, mít podporu Evropského parlamentu. A v tom má hlavní slovo Evropská lidová strana, jež se stává svorníkem evropského institucionálního systému. Sarkozy chce dělat "svou politiku", v čemž nalézá sympatie například u Silvia Berlusconiho. Merkelová, jež se jeví z evropského hlediska konstruktivnější, sází na poměr institucionálních sil.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .