Senát posvětil reformu

Poklidnou hladinu však nakonec přece jenom rozčeřila vlna emocí. Týkala se způsobu, jakým se k příslušnému reformnímu zákonu Senát postavil. Většina totiž rozhodla, že vyhoví návrhu ODS, aby se horní parlamentní komora zákonem nezabývala. Tím byla prakticky znemožněna řádná rozprava.

Někteří senátoři považují takovýto postup za nepřijatelný a hlavně za pokus o umlčení opozice. Z hlediska dodržení příslušných zákonů nemají pravdu. Senátoři pouze využili příslušnou pasáž Ústavy České republiky. Cituji: "Jestliže Senát vyjádří vůli nezabývat se návrhem zákona, je tímto usnesením návrh zákona přijat." Konec citátu. Zmiňovaný odstavec tak umožňuje svým způsobem zrychlit legislativní proces. Občanští demokraté toho využili a umožnili vládě, aby v momentu, kdy do sněmovny dorazí návrh rozpočtu na příští rok, byl zákon o stabilizaci veřejných rozpočtů po formální stránce schválen. K tomu je vedle souhlasu Senátu potřeba i podpis prezidenta republiky. A ten by měl být pod návrh připojen bez zbytečných průtahů.

Shon kolem reformy je tak svým způsobem pochopitelný. Byla to totiž ODS, kdo kritizoval sociální demokraty, když byli u moci, že předkládali ke schválení takovou verzi rozpočtu, která počítala se změnami zákonů, které ještě nebyly definitivně přijaty. Pokud by se tak jednání v horní parlamentní komoře o reformě veřejných financí neúměrně protáhlo, ocitl by se nyní Topolánkův kabinet v úplně stejné pozici. Snaha umlčet opozici, tak nebyla podle všeho motivována snahou ubírat jí právo na kritiku reformy veřejných financí, ale pouze pragmatickým pohledem do kalendáře. Blíží se totiž říjen a to je doba, kdy musí do sněmovny bezpodmínečně dorazit návrh státního rozpočtu, pokud má být řádně projednán a schválen ještě do konce letošního roku.

Kdyby občanští demokraté měli jinou pohnutku než závod s časem, museli by se pohybovat mimo politickou realitu. I sebedelší rozprava by totiž stejně nic nezměnila na skutečnosti, že by Senát nakonec s vládním návrhem souhlasil. Přesto způsob, jakým se horní parlamentní komora k vládnímu návrhu postavila, není hoden zrovna pochvaly. Důvodem je pasáž, která se týká regulace cen léčiv. Jedná se totiž o tzv. přílepek. Tedy o pasáž, která přímo v původním návrhu nebyla, s podstatou dané normy úplně nesouvisí a byla k ní dodána až pozměňovacím návrhem v průběhu tzv. druhého čtení. Přitom Ústavní soud vydal nedávno verdikt k jedné stížnosti, ze které vyplynulo, že tzv. přílepky k zákonům jsou nepřípustné. Marně na to upozorňoval lidovecký poslanec Hovorka. To byl také jeden z důvodů, proč pro vládní návrhy nezvedl ruku. Vláda tyto výhrady svým způsobem ignorovala. Podobně k tomu nyní přistoupil i Senát.

Ten se zachoval ve stylu bližší košile, než kabát. Kdyby totiž tzv. přílepek ze zákona vyndal, znamenalo by to, že by se o stabilizaci veřejných rozpočtů muselo znovu hlasovat ve sněmovně. Vzhledem k okolnostem, které provázely původní projednávání reforem, by to pro koalici nemuselo být zrovna příjemné. Řeč je například o sporech mezi platformou v ODS zformovanou kolem Vlastimila Tlustého a vedením strany. Zkrátka Mirek Topolánek by si asi martyrium spojené s prosazením reformy jen nerad zopakoval. Senátoři z řad občanských demokratů jsou si toho vědomi a proto nad přílepkem raději zavřeli oči.

Dali tak do ruky odpůrců Senátu další argument o zbytečnosti horní parlamentní komory. Na druhou stranu však postoj k tzv. přílepku v zákonu o stabilizaci veřejných rozpočtů není až tak zásadním pochybením. Pokud něco v dosavadním fungování Senátu výrazně zpochybnilo podstatu jeho existence, pak to byl souhlas s jednorázovou změnou ústavy, která zkrátila sněmovně funkční období a otevřela cestu k předčasným volbám v roce 1998.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .