Seminář o třetí republice

Ta je neodmyslitelně spjata s prezidentem Benešem, od jehož narození uplyne už letos 28. května 120 let, k čemuž by velmi četní naši současní politici rádi definitivně uzákonili větu, že Edvard Beneš se zasloužil o stát. Tento počin v neděli překvapivě zpochybnil sám Václav Klaus. Ze všech těchto důvodů nebylo tedy nikterak předčasné, když minulý týden uspořádal Masarykův ústav Akademie věd České republiky polodenní seminář, zabývající se otázkou, zda-li za té třetí republiky byla či nebyla demokracie.

Jak u historiografických setkání bývá zvykem, jednotliví referenti zacházeli do mnoha podrobností, ale nakonec došli stejně k tomu, co je dávno známá pravda. Tedy, že to byla demokracie jen částečná a že například takzvaná vláda Národní fronty se jako demokratická forma vládnutí hrubě neosvědčila. Podstatu problému vyjádřila pracovnice Masarykova ústavu Eva Vroklová už v názvu svého referátu - "Československo na cestě k totalitarismu".

Nezabývala se v něm osobním působením některých tehdejších politiků, čemuž věnovali pozornost dva závěrečné referáty, ale zabývala se objektivními fakty pro třetí republiku nejtypičtějšími. Na prvním místě nástupem komunismu, který na křídlech vítězného Sovětského svazu získal mnoho českých duší poražených a ponížených jak předválečnou nezaměstnaností, tak zejména německou agresivitou posledních let. Komunisté z předem uchvácených rozhodujících vládních pozic šli úspěšně za svým cílem, jímž bylo definitivní zničení demokracie a totální vláda jejich strany.

Hodilo by se dodat, že už sám pleonasmus lidová demokracie, jak komunisté to zřízení nazývali, jako by si dělal z normální demokracie legraci a varoval každého, kdo by snad tento dvojmluv chtěl brát vážně. Několik na semináři přítomných pamětníků, kteří se už tenkrát před únorem nějak pohybovali v politickém životě, však pociťovalo, že něco jakoby v referátech a diskusních příspěvcích na jedné straně chybělo a na druhé straně přebývalo. Jak už bylo řečeno, přebývaly detaily, které dnešku říkají jen pramálo.

Chyběl naopak onen příslovečný les, který se ztrácel v přílišném množství jednotlivých stromů. Ukázalo se také kromě jiného, že historikům často chybí pohled právní, který sice není samospasitelný, ale někdy může být významnější než pohled politický nebo ekonomický. Z tohoto hlediska je pro třetí republiku velice důležitá otázka její právní kontinuity s republikou první, což Benešova londýnská vláda vyhlásila jako hlavní a vlastně jediný cíl našeho druhého odboje. S tím samozřejmě souviselo i obnovení Československého státu v jeho předmnichovských hranicích a plná platnost Československé ústavy z roku 1920.

Je škoda, že tuto pro zadané téma velmi zásadní věc, seminář opomněl. Bylo by totiž velice zajímavé zapátrat po tom, zda-li už samo vyhlášení onoho příliš jednoduše a heslovitě formulovaného válečného cíle nebylo nerealistické, neboť ignorovalo odvěkou pravdu, že nikdy, a obzvlášť ne po takových událostech, jako byla druhá světová válka, nelze vstoupit do stejné řeky. Nehledě k tomu, že už samo meziválečné trvání Československa vyvolávalo jisté, později potvrzené pochybnosti, zda bude možné tento stát v jeho původní podobě udržet.

Na tento stát byli silně citově fixováni převážně jen jeho obyvatelé české národnosti, s nimiž se asimilovali i mnozí čeští Židé. Slováci v té věci byli poněkud nejistí a zdá se, že více než oni si Československého státu vážili jeho od Prahy nejvzdálenější občané na Podkarpatské Rusi. Toto území bylo vázáno k Československu zvláštním statutem, formulovaným hned ve třetím velmi obšírném paragrafu ústavy o devíti odstavcích. Jenže právě ztráta Podkarpatské Rusi byla první ranou do poválečné kontinuity s první republikou a prezident Beneš ani neměl odvahu její zcizení Sovětským svazem sdělit na první schůzi prozatímního Národního shromáždění 28. října 1945, kdy ve svém válečném bilančním projevu tento trapný bod raději přešel mlčením.

To ovšem byla jen změna nejviditelnější. Neméně důležité bylo, že prozatímní londýnské státní zřízení přiznalo nezvolenému prezidentu republiky zákonodárnou pravomoc, kterou ústava z roku 1920 zásadně nepřipouštěla. Tyto prezidentské dekrety, které od základu změnily politické a ekonomické poměry první republiky, podléhaly ovšem schválení zákonodárného sboru na osvobozeném území republiky. Byly však vydávány ještě dlouho i v Praze, a to až do předvečera první schůze prozatímního Národního shromáždění, které pak postupně ty dekrety celkem beze změn schválilo.

Musíme se ovšem ptát, zda-li i zde není právní otazník, neboť prozatímní Národní shromáždění nebylo volené a komunisté si tam při takzvané paritě stran Národní fronty zajistili dvojnásobný podíl, když Komunistickou stranu Slovenska a Komunistickou stranu Československa prohlásili za dvě zcela samostatné strany, hlasující pak ovšem vždy jako jeden muž. Také Senát se z ústavy první republiky vytratil. Nevím už přesně jakým právním úkonem, a nevolené prozatímní Národní shromáždění změnilo ústavu i v tom důležitém bodě, že aktivní volební právo bylo sníženo z 21 na 18 let, což ve volbách roku 1946 přineslo komunistům velké množství hlasů jejich mladých nadšenců.

Už jen těmito změnami, a bylo toho ve skutečnosti mnohem víc, byla ústava z roku 1920 změněna či aspoň dotčena neméně než ve 30 paragrafech, což jako pozornosti historiků stále uniká. Je však ještě celý rok času, aby se v tom dalo ledacos napravit.