Schröder poplašil svým návrhem reformy NATO

Mohlo se proto zdát překvapující, že se o rozpadající se ochranná křídla NATO se ucházely země střední a východní Evropy, které ještě nedávno byly spojenci Sovětského svazu. Jenže jejich hlavní starostí v té době nebyl odchod "velkého bratra", ale obavy, že by se "velký bratr" mohl nečekaně vrátit.

Vlivní členové aliance měli nad žádostmi uchazečů jiné starosti. Někteří pošilhávali po Moskvě, jestli tam posunutí hranic NATO na východ nevzbudí příliš velké pozdvižení. Jiní realisticky zvažovali, zda proměna postkomunistických zemí pokročila natolik, že svou vrtkavostí nerozloží spojenectví, kde rozhodnutí celku dokáže zablokovat jediný člen.

Aliance mezi sebe nakonec přijala nejen trojici ze střední Evropy, ale dokonce i Pobaltí, které Moskva vnímala léta jako dědičné léno. Proto se na summitu v Praze na podzim 2002 mluvilo hlavně o úspěších. Na vnitřní krizi už ale bylo delší dobu zaděláno. Kdo dával pozor, všiml si, že už ve Washingtonu o čtyři roky dříve se diskutovalo, které dnešní hrozby se týkají Spojených států i Evropanů a které více jen jednoho břehu Atlantiku.

Jako zvonění na poplach znělo rozhodnutí Spojených států, že se vyhne nabídce svých evropských spojenců, kteří hned po teroristických útocích z 11. září 2001 byli ochotni odvolat se na klíčový článek zakládající smlouvy NATO, který zavazuje všechny členy ke vzájemné obraně před napadením. Nejsilnější člen aliance se tehdy rozhodl, že se bez spojenectví obejde. Když se na tento vývoj podíváme zpětným zrcátkem, bude zřejmější, co vše vedlo k roztržce, jejíž rozbuškou byla irácká krize.

Hádka mezi spojenci nemusí, podobně jako v domácnosti, být jen pohroma. Může se stát příležitostí vyčistit vzduch. Předpoklady pro zlepšení vztahů mezi Američany a Evropany nastaly, až když obě strany začaly zjišťovat, že by jedna druhou mohly a měly potřebovat.

Ve Washingtonu ta chvíle nastala po měsících, kdy z Iráku převažovaly zprávy o dloužící se řadě obětí - a samozřejmě, až když George Bush loni v listopadu přesvědčivě vyhrál prezidentské volby. Proto Condoleeza Riceová, která na jaře 2003 mluvila o potrestání Francie, letos vyrazila do Evropy a zvláště do Paříže s ofenzívou šarmu.

Současně největší kritici vojenské invaze do Iráku uznali, že většina Iráčanů navzdory hrozbě atentátů a ostřelování dokázala dát najevo svůj názor hlasovacím lístkem. Mezi členy aliance začalo převažovat povědomí, že malér na Středním východě, ať už si o jeho příčinách myslíme cokoli, je malérem společným. Dobré úmysly představují dobrý počinek, nemusí ale ještě zaručovat dobrý výsledek. Tím spíše, že smiřovačky mezi Američany a Evropany se zatím týkají jen čištění pokažené atmosféry a že reforma NATO vázne na malém odhodlání jejích, zvláště evropských členů investovat nezbytné úsilí a prostředky do transformace svých armád.

Atmosféru opatrného sbližování rozčeřil německý kancléř Gerhard Schröder. Na pravidelné každoroční bezpečnostní konferenci v Mnichově nechal ministra obrany Strucka přečíst projev, v němž zaznělo, že NATO už není tím hlavním místem, kde atlantičtí partneři koordinují své strategie, a že pro takový dialog by se více hodila debata mezi Spojenými státy a Evropskou unií.

Ministr obrany USA Donald Rumsfeld lehce dopočítal, že debata, kde na jedné straně stolu sedí delegát USA a na druhé reprezentant Evropské unie, je docela jiná situace, než když kolem stolu sedí všichni členové NATO. Jaké bude americko-evropské smiřování, uvidíme příští týden, až se na starý kontinent vypraví George Bush. Schröderův recept se ale při něm neuplatní.