Sbohem armádo

Armáda se klíží už delší dobu. Říká se tomu reforma, či transformace armády a člověk se mnoho nesplete, když zavzpomíná, že probíhá už nějakých déle než deset let.

Běžný pozorovatel toho takhle zvenčí mnoho nezahlédne, ale některé výstupy z armádních prostor jsou natolik zřetelné a mají takovou vypovídací hodnotu, že z toho nějaký obrázek o samotném průběhu reformního armádního procesu udělat lze.

Například - skutečnost, že v poslední době ohlásilo hned několik vysokých vojenských představitelů buď už přímo své rozhodnutí z armády odejít, či vážné myšlenky nad případným odchodem, toho říká hodně. Po veliteli letectva Janu Vachkovi ohlásil svůj odchod i šéf chemického vojska, někdejší velitel české jednotky v Kuvajtu Dušan Lupuljev. Podobné úmysly mají údajně i další strmící armádní odborníci, včetně lidí třeba z generálního štábu, nebo vysoce specializovaní instruktoři letectva...

Kdyby se tohle dělo na čísi příkaz jistě by se psalo o "čistkách". V naší době, v téhle zemi a v téhle situaci, jde spíš o to, že politickými špičkami proklamovaná hrdost na českou armádu se čím dál víc ukazuje jen jako plané plácání, které má na skutečnou hrdost skutečných vojáků odpudivý vliv.

Personální třesk (či snad "třískání"?) má různé, vzájemně se doplňující příčiny. Jednou je naprosto nevídaná nedůvěra v politickou podporu armády, kterou se "zadařilo" v posledních měsících vládě a jejímu šéfovi vyrobit tím, že nejprve armádu podpořil s ujistil její vedení o finanční podpoře, načež o nějakých pár týdnu později došlo k takovému omezení prostředků na armádu, že to vyvolalo okamžité propouštění tisíců lidí. Další příčinou je jistě vnitroarmádní spoření se lidí s různými zkušenostmi a rozdílnými ambicemi. Jinými slovy - není to v současné době poprvé, kdy v souvislosti s odchodem nějakého dříve oslavovaného vysokého vojenského činitele zazní i povzdech nad tím, že se v armádě (a na vysokých postech) nesnášejí lidé s přímými (ještě nedávno by se řeklo "západními") zkušenostmi s lidmi domácími, zápecními. Je z toho (pravda, s trochou fantazie) slyšet, přinejmenším, skřípot zubů a vzteklé bouchání dveřmi, když si odmyslíme jadrné vojácké výrazy, které to jistě provázejí. Na druhou stranu - a objektivně vzato: podmínky, za jakých by měli vojenští stratégové plánovat strukturální proměnu armády a snížení jejích stavů, jsou za hranicemi běžné představivosti, neboť - vojsko má slíben procentuální podíl na hrubém domácím produktu, namísto nějaké přesné cifry, kterou by šlo nějak rozškatulkovat.

To ale nic nemění na okolnosti, že zdravý selský rozum (jestli něco takového v armádě vůbec může existovat!) by velel i při obtížných podmínkách stát o to, aby v armádě zůstávali právě ti nejosvědčenější (též ovšem nejdražší a nejdráže vycvičení) odborníci. Protože (a to je právě ten výpotek sel"Nejsme tak bohatí, abychom si mohli dovolit pořizovat levné věci!" A s variacemi téhož se můžete setkat kdekoli - řemeslník, který slíbí cosi udělat o třetinu levněji než renomovaná firma to obyčejně udělá o polovinu hůře, že? Podobně voják s nezaplatitelnými zahraničními (a životními) zkušenostmi může v lecčems armádě posloužit lépe, než oprýmkovaný vysedávač na baštách generálního štábu.

A osobní poznámka nakonec - nejsem věru zastáncem armády o šesti tancích a třech letadlech, ale přijde mi nejen nespravedlivé, ale také bezpečně (neboť bezpečnostně) kontraproduktivní, redukovat armádu přesně o ty nejschopnější velitele a odborníky.

Stalin, kdesi na bolševických nebesích či v křesťanském pekle , radostně tleská ručkami! On musel koncem třicátých let své důstojníky vraždit, my je umíme tak znechutit, že jdou sami! Pokrok je pokrok...