Sáblíková a Bém

20. listopad 2007

Martina Sáblíková byla včera prohlášena nejlepším armádním sportovcem roku a Pavel Bém byl zvolen lídrem vlivné stranické organizace. Sport a politika, pravda, nemají mnoho společného a porovnávat volby s anketou je holý nesmysl, ale tady se kupodivu nabízí hned několik kouzelných (a nechtělných) paralel.

Kvůli image armády, která se nejčastěji dostává do řečí kvůli pochybnostem o výběrových řízeních, je určitě skvělé pochlubit se příkladnou bojovnicí. V případě image politiků, podezíraných z toho, že jim jde jen o moc a výhody, je chytré prezentovat se pomocí někoho, kdo kromě řečí svede i vylézt na nejvyšší horu světa. Jak pražská ODS, tak vojenští funkcionáři ocenili úspěch. U Béma šlo o manažerské schopnosti a popularitu v průzkumech, u Sáblíkové o medaile a rekordy. Oba museli prokázat silnou vůli, touhu po vítězství. K tomu, aby člověk překonal druhé, zpravidla musí překonat sám sebe, pokud tedy soupeří podle pravidel. V případě bruslení na ledě jsou výkonnostní rozdíly zřetelnější, než když někdo bruslí v politice, ale Pavel Bém patří k těm nemnoha politickým talentům, kteří vybruslí i ze situací jinak neřešitelných. Nabízí se to vysvětlit zarputilostí a nadhledem horolezce.

Na rozdíl od populárního pražského primátora, který při volbě neměl konkurenci, soutěžila Martina Sáblíková v armádní anketě s Šebrlem, Neumannovou či Špotákovou, což na jedné straně dodává váhu jejímu prvenství a na druhé ukazuje, že v armádě rozhodně nejedná o nějakou "one man show". V první šestici oceněných armádních sportovců jsou letos mimochodem čtyři ženy. To je v politice nepředstavitelné skóre.
Roman Šebrle může Pavlu Bémovi závidět! (To byl vtip.)

autor: iho
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.