Rusko-francouzské déja vu

Ostatně Herriot se mlčky, formou: neslyším, nevidí, necítím, podílel na genocidě Ukrajinců; počty obětí katastrofálního hladomoru ve 30. letech se uvádějí 2,6 milióny až 3,5 miliónu, možná i více. Právě evropští komunisté, umělci a někteří politici se zde chovali podobně, jako Maxim Gorkij při návštěvě GULagu. Neviděl, nechtěl vidět, že jeden z vězňů drží noviny vzhůru nohama, aby ho upozornil, když už sám nemohl mluvit. I když, se stalinského Rusko nedá srovnávat s tím putinovským, jistá podobnost tu existuje. Francouzský prezident se rozhodl pochválit ruského prezidenta Medveděva, za "oddanost právnímu státu, úctu k zákonům, právní bezpečnosti a obranu lidských práv". Konec citátu. Historická paralela se, při vší úctě k míře dosažené demokracie v Rusku, přesto nabízí.

V Rusku umírají novináři bez šance na objasnění jejich tragického konce, Kreml potírá opozici mírou ještě v devadesátých letech nevídanou, nacionalismus bere vrch nad občanskou společností. Otázkou tedy je, co svědčí o tom, že je právě Medveděv oddán právnímu státu, který stále ještě šikanuje bývalého oligarchu Michaila Chodorkovského. Podnikatele, který se nedopustil ničeho jiného, než že využil rozpadající se a právně nepřehledný postsovětský prostor, stejně jako desítky dalších příslušníků podnikatelské elity. Jeho jedinou chybou bylo, že podporoval opozici proti Putinovi. Medveděv svou kremelskou maturitu už prošvihnul, protože právě jeho vztah k vězni No1 měl být jeho politickou zkouškou.

Jedině ON totiž mohl změnit osud člověka, kterého drtí nedostatečná "oddanost právnímu státu, úcta k zákonům, právní bezpečnosti a obraně lidských práv". Sám Chodorkovskij aktuálně vzkázal čtenářům NěGa: První a hlavní, co jsem pochopil už tři měsíce po svém uvěznění je, že náš pohled zvenčí na milici, prokuraturu, soudy i vězeňskou správu, jako nezávislé struktury, je naprosto mylný. Jediná vražda obránců lidských práv, režimu nepohodlných novinářů, či podnikatelů nebyla dosud orgány činnými v trestním řízení objasněna. Kde je chyba? Za dva roky ve funkci na to Medveděv měl už přijít, nebo si na to najmout správné lidi. Nenajmul. Místo toho pokračuje hra, kterou vymyslel už Edouard Herriot před 86 lety. Nevidět, neslyšet, neplést se. Jakby také ne, když Moskva chce Paříži zaplatit za oboustranně lukrativní zbrojní kontrakt. Jde o válečná plavidla Mistral, za půl miliardy eur; Rusko si vlastní zbrojařský průmysl totiž více-méně úspěšně zdecimovalo. Byl by to první takový obchod členské země NATO. A není divu, že varovný křik vychází hlavně z Pobaltí, které Rusko, tedy SSSR okupoval dvakrát déle než Československo a stokrát brutálněji, než nás. Jistěže nadšený z možného prodeje není ani Washington. A neměla by být ani Francie, spolu s celou EU.

Byla to přece ona, která kritizovala ruskou intervenci v Gruzii před dvěma lety. A právě nespokojenost ruské generality s rychlostí a efektivitou zásahu proti vzpupnému Saakašvilimu přivedla Moskvu na myšlenku koupit francouzské vrtulníkové lodě Mistrál. S ohledem na Pobaltí sice Francie slibuje, že nepůjde o vyzbrojené plavidlo, ale Moskvě by postačila i samotná, "bezzubá", neozbrojená technologie, resp. licence na výrobu plavidla. Rusko oplátkou nabízí cennou devizu, 1,5 miliardy kubíků plynu k dodání do Francie, která dosud platila za nezávislou zemi na ruských energetických zdrojích. Byl by to nakonec takový oboustranný chomout: my Vám Mistrál, Vy nám plyn. A výsledek? Nejen obrovská zakázka pro zbrojní průmysl, ale také pokoření věčného rivala, Německa. To za Gerharda Schroedera a za zády evropských spojenců "upeklo" plynovod Nordstream. A právě jeho účastníkem se teď stane i Francie. Co na tom, že si zadělá na energetickou závislost, které se Elysejských palác v případě jiných evropských států tak posmíval. Důležité je, že Berlín nebude mít s Ruskem exkluzivní, "nadfrancouzské" vztahy. A tak, prezident Sarkozy věděl, o čem mluví, když na slavností večeři připil na strategické privilegované partnerství, jen ať si kancléřka Merkelová nemyslí!

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .