Rudá muzika. Jak stát po únoru 1948 nutil umělce k propagaci tendenční tvorby

10. březen 2018
Zleva předseda ÚV Svazu československých skladatelů prof. Václav Dobiáš, tajemník ÚV KSS Jozef Lenárt a člen předsednictva ÚV Svazu československých spisovatelů Jan Drda v předsednictvu Sjezdu socialistické kultury

Jsou výročí, která bychom raději z kalendáře vymazali, ale je nutností je připomínat. Únor 1948 k nim patří – další osmička na kontě letošního roku, která má svůj historický význam.

Vítězný únor se podepsal na dlouhá desetiletí na podobě politického směřování naší vlasti. Komunistická strana Československa převzala moc a svou ideologii implementovala do všech oblastí života včetně toho kulturního. Jak na tyto skutečnosti reagovali někteří umělci a kdo tuto novou uměleckou realitu pomáhal vytvářet?

Únor byl politickou bitvou, do které se zapletly masy nespokojených lidi, a KSČ toho využila. Brány do strany se otevřely a masový nábor pod tlakem pokračoval. Akční výbory zakládané v továrnách, úřadech, ve školách, kulturních i mediálních institucích začaly lustrovat zaměstnance a usilovaly o to, aby očistily prostor od těch, kteří nesdíleli společnou myšlenku a patřičnou angažovanost.

Strana svého monopolního postavení ve státě využila k propagandě a svým členům nabízela řadu výhod. Toho pochopitelně využili i někteří tzv. pokrokoví umělci. Snaha o sdělnost a vyjádření náklonnosti k aktuálním myšlenkám, postojům se odrážela v literatuře, hudbě, filmu, divadle, výtvarném umění a poezii. Pokud jde čistě o hudbu, s jistým zjednodušením se dá říct, že úkolem dne se stalo psát hudbu tak trochu ve stylu Bedřicha Smetany s texty plnými úderné nenávisti k minulosti a lásce k zítřkům.

Následovníci ideologie

Karel Höger u mikrofonu (50. léta)

Strana svého monopolního postavení ve státě využila k propagandě a svým členům nabízela řadu výhod. Toho pochopitelně využili i někteří tzv. pokrokoví umělci. Snaha o sdělnost a vyjádření náklonnosti k aktuálním myšlenkám, postojům se odrážela v literatuře, hudbě, filmu, divadle, výtvarném umění a poezii. Pokud jde čistě o hudbu, s jistým zjednodušením se dá říct, že úkolem dne se stalo psát hudbu tak trochu ve stylu Bedřicha Smetany s texty plnými úderné nenávisti k minulosti a lásce k zítřkům.

U mnohých osobností si však musíme položit otázku, proč tak učinily? Mezi nimi byl například Jiří Voskovec, který za několik týdnů odchází do exilu, ale i Herberta Masaryková. Též podepsaného Karla Högera v té době akční výbor Národního divadla trestal za výrok, v němž manifestaci na Staroměstském náměstí z 25. února 1948 nazval „shromážděním demagogů“.

Kolik jiných podepsalo z obav o svou existenci? A kdo toho využil? Patřil k nim určitě skladatel, pedagog a politik Václav Dobiáš, který byl v letech 1948 – 1949 předsedou akčního výboru Syndikátu českých skladatelů (patřil tam i Antonín Sychra, Jaroslav Tomášek nebo Miroslav Barvík). Dobiáš se se svými skladbami (například Stalingrad (1945), Rozkaz č. 368 (1946), Polka míru nebo Buduj vlast, posílíš mír (F. Halas, 1950) stal nositelem ideologie prosakující do hudby. Byl mocným funkcionářem, který zasahoval do svobody uměleckého projevu a ostře kádroval a „likvidoval“ své kolegy.

Všechny tyto změny byly podpořeny faktem, že v roce 1949 byla založena prakticky monopolní „stavovská“ organizace – Svaz československých skladatelů, která samozřejmě musela působit v rámci Národní fronty (sdruženi v ní byli nejen skladatelé, ale také kritici a hudební vědci). Kolik dobrovolně podepsalo a kolik se jich muselo vzdát tvorby? Stejnou otázku si můžeme položit u nadějných básníků.

Hudební skladatel Karel Ančerl

Odpůrci a oběti

Nová kulturní politika měla i své odpůrce – mezi básníky k nim patřil například Jan Zahradníček, který těsně před uvězněním stihl dopsat báseň Znamení moci (1950). Ta je dokladem svědectví zvráceného času, rozkladu lidských hodnot a odklonu od Boha. Katolický básník v ní reflektovat totalitarismus jako zlo moci.

Na jaře 1951 byl spolu s Jakubem Demlem, Janem Dokulilem, Janem Čepem, Bedřichem Fučíkem a dalšími, celkem patnácti katolickými intelektuály zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen za velezradu ke třinácti letům vězení. Trest si odpykal na Mírově a v Leopoldově.

Tragický osud stihl i nadějného skladatele Radima Drejsla, mimo jiné autora budovatelského hitu „Rozkvetlý den“. Dne 20. dubna 1953 se zabil skokem z okna budovy Armádního uměleckého souboru na pražském Pohořelci, a to krátce po návratu z propagandisticky pojatého pobytu vybraných českých skladatelů v Moskvě a Leningradu.

Jan Zahradníček

Byť se vyskytly i názory v tom smyslu, že byl zavražděn, důkazy pro tuto hypotézu nejsou zatím dohledatelné. Pravděpodobnější je, že neunesl pohled na sovětskou realitu, kterou do té do té doby pomáhal oslavovat.

Spustit audio
autor:Lenka Kopecká
  • Historie