Režimní skladatelé měli i kvalitní díla, ale ta většinou neznáme, tvrdí odborník

23. únor 2018
02170456.jpeg

Jak se tvořilo skladatelům klasické hudby za komunistického režimu? Musela být jejich díla vždy poplatná přísným režimním regulím a jen ideologicky vhodná? Hostem Magazínu Leonardo byl Martin Tichý z Ústavu pro studium totalitních režimů.

„Z této doby máme například tendenčně pojmenovanou Rudoarmějskou symfonii, často u skladeb s textem hrál tento oslavnou roli, skládaly se oslavné kantáty jako Únor 48 a podobně,“ připomněl tehdejší hudební tvorbu vědec.

Znamená to ale, že skladatelé poplatní režimu psali brakovou hudbu? „Většina z nich byli dobří skladatelé, často žáci Foersterovi nebo Novákovi, takže řemeslo ovládali bezpečně. A samozřejmě ho dokázali využít pro to, aby zkomponovali tuto hudbu na objednávku. I to je svým způsobem díl mistrovství a řemesla.“

„Řekl bych, že část dobových skladeb upadla do zapomnění, a to i proto, že je v nich určitá průměrnost,“ uznal Tichý.

Byli ale také autoři, na které režimem naléhal, aby pro něj tvořili. „Například Klement Slavický byl lákán v 50. letech, aby psal písňové agitky, a tomu se bránil a ubránil. On i jeho rodina ale žili v nuzných podmínkách a na okraji společnosti, protože nebyl hrán a o jeho kompozice nebyl zájem.“

„Později získal tvůrčí stipendium a komponoval hudbu podle sebe, ale prý v něm stále fungovala jakási autocenzura, co je ještě stylově a hudebně dovoleno, a co už je za hranou, aby někdo, kdo bude dílo posuzovat, v tom nenalézal dekadentní vlivy Západu.“


„V zásadě platí, že to, co na konci 40. a počátku 50. let na pódiích být nemohlo, tak s postupem času bylo přijatelné, a nebylo označované jako zpátečnické nebo dekadentní. Tato proměna ale byla postupná, a nebylo řečeno, co už je možné, a co ještě ne. Režim vždy dokázal zmíněné floskule používat k tomu, aby někoho vyzdvihoval, nebo naopak ponižoval.“

Zástupcem skladatelů, kteří sváděli vnitřní zápas mezi uměleckou osobitostí a přísnými požadavky režimu byl skladatel Radim Drejsl. „Do roku 1948 komponuje v intencích moderní hudby, ale po Únoru se stává symbolickým jménem a skladatelem populárních a dobových skladeb písňového typu, jako je třeba jeho nejznámější Rozkvetlý den.“

„V roce 1953 odjíždí s delegací československých skladatelů do Sovětského svazu, tam ale zažije kulturní šok, a druhý den po návratu spáchá sebevraždu. Máme tu třicetiletého člověka, který před Únorem tíhne západoevropské hudbě, a zároveň je u něho možné vidět zlom, ze kterého se ale už nevymanil.“

Jsou ale i skladatelé, u kterých je další vývoj pozorovatelný. „Takovým je třeba Vladimír Sommer, který je spojený s dobovými skladbami poplatnými socialistickému realismu jako Vokální symfonie, což je opravdu rukavice hozená režimu.“

„Také Václav Dobiáš, jedno z těch symbolických jmen, se později odmlčí, protože si asi uvědomuje, jakou pozici v hudbě, ale i ve Svazu československých skladatelů zastával,“ tvrdí expert.

Současný pohled na autory těchto 40 let není jednoduchý. „Ono stigma režimního skladatele na některých z nich opravdu leží. Někdy i oprávněně, ale existuje i jejich jiný odkaz, často daleko kvalitnější, a škoda je, že ho v podstatě neznáme.“

„Nebýt například starých nahrávek Karla Ančerla s Českou filharmonií nebo Československého rozhlasu, tak mnoho dobrých skladeb by asi nebylo možno dnes hrát. Je škoda, že tato tvorba je zapomenutá, a je otázka, jestli to nepřispívá k tomu, že soudobá hudba se u nás netěší takové pozornosti, jako jinde v zahraničí,“ konstatoval Martin Tichý.

Spustit audio
autoři:Veronika Paroulková, Ondřej Čihák
  • Věda
  • komunistický režim
  • hudební skladatelé
  • socialistický realismus