Růžena Urbanová, umělkyně a cestovatelka, na kterou se zapomnělo

Narodila se v roce 1888 v Pavlíkově na Rakovnicku, kde byl její otec Emanuel Milfait řezníkem a hostinským. Na počátku 20. století se však Milfaitovi odstěhovali do Saské Kamenice a její stopa se nám ztratila. Objevila se znovu až v Haagu, kam se provdala za bohatého českého obchodníka Václava Urbana.

Mladá emancipovaná žena se tam po roce 1918 snažila propagovat Československou republiku, chystala například výstavu českého skla nebo lidových krojů.

Čtěte také

Jsem starý, nic si nepamatuju, tvrdili trýznitelé z 50. let. A spravedlnost je nedostihla

Podařilo jí také přesvědčit vedení antiklerikálního hnutí Volná myšlenka, ke kterému se hlásil také například prezident Tomáš Garrigue Masaryk nebo básník J. S. Machar, aby svůj světový kongres v roce 1920 uspořádalo v Praze. Kromě toho svými články a reportážemi pravidelně přispívala do československých časopisů.

Za výtvarným uměním do Paříže

Po smrti manžela počátkem roku 1923 musela Růžena Urbanová nejprve vyřešit jeho spletité obchodní záležitosti, poté se však z Haagu odstěhovala do Paříže, kde se začala věnovat své velké zálibě v podobě výtvarného umění. Pronajala si tak ateliér, ve kterém prý dřív pracoval Paul Gauguin, a začala malovat.

Růžena Urbanová s batackými muži a chlapci. Sumatra, Indonésie (1938-1947)|foto:Národní muzeum - Náprstkovo muzeum

Své obrazy pak vystavuje nejen na pařížských salonech, ale pravidelně i v Praze. Dál také píše pro československé i francouzské časopisy, je dokonce autorkou sci-fi románu, který kritika přirovnává k dílu Julese Verna.

Hodně také cestuje, zajíždí do Provence, do Alp, ale i do Egypta, plaví se po řeckých ostrovech. Ve 30. letech se provdá za říčanského mlynáře Václava Holuba, krátké manželství však skončí rozvodem, který se propírá i v dobovém tisku.

Fotografie z té doby ukazují Růženu Urbanovou jako velmi aktivní a samostatnou ženu, která létá aeroplánem, jezdí na koni a suverénně se pohybuje v evropských letoviscích…

Cestu kolem světa přerušila 2. světová

V roce 1939 se Růžena, která si mezitím vzala umělecké jméno Rosita Charlotta Urbanová, vydává na dlouho plavbu za Marseille až do Tichomoří a Indonésie. Navštěvuje známé turistické cíle, ale i destinace, kam se dosud mnoho Evropanů nepodívalo.

Růžena Urbanová v rozhovoru se ženou, která nese na hlavě stočenou rohož. Sumatra, Indonésie (1938-1947)|foto:Národní muzeum - Náprstkovo muzeum

Stále maluje, její obrazy doslova září barvami. Současně tu však sbírá domorodé umění, především různé látky, šperky a votivní předměty. Svou sbírku posílá v bednách do Evropy s tím, že ji chce jednou vystavit v muzeu. Její další plány však zhatí 2. světová válka.

Po útoku Japonců na Pearl Harbour je Růžena jako cizinka internována v japonském táboře. Dostává se odtud až po řadě měsíců s vážně narušeným zdravím. Do Evropy se jí podaří připlout až v roce 1946 a bude se muset ještě dlouho zotavovat z následků svého zajetí.  

Evropa, do které se Růžena Urbanová v roce 1946 vrátila, byla však docela jiná, nežli ta, kterou v roce 1939 opouštěla. Podařilo se jí sice převézt sbírky z Tichomoří do Náprstkova muzea v Praze, kde byly v roce 1948 spolu s jejími obrazy vystaveny, vzápětí však přišel únor 1948.

Útok na Pearl Harbor 7. prosince 1941|foto:Fotobanka Profimedia

Její sbírky jí naštěstí zůstaly, ostatní majetek, který měla v Československu, však komunisté zkonfiskovali. Růžena se vrací do svého pařížského ateliéru po Gauguinovi, i ten však musí později opustit, když dům padne za oběť stavbě nové trasy pařížského metra.

Pro téměř osmdesátiletou dámu je to další životní rána. I se svými obrazy se stěhuje do Haagu a žije tu osaměle až do své smrti v roce 1978. Většina jejích obrazů pak zmizela neznámo kde, na uměleckých aukcích se objevují jen sporadicky. Sbírky, které ponechala v Praze, připadly v 60. letech minulého století Náprstkovu muzeu.

Zapomenutá osobnost 

V případě Růženy Charlotty Urbanové jde vlastně o další z osudů, na kterých se podepsaly dramatické dějiny 20. století. Ve svém rodišti byla na dlouhá desetiletí zcela zapomenuta, více ji připomněla až nedávná výstava jejích obrazů, fotografií a dokumentů z cest na obecním úřadě v Pavlíkově.

Obsáhleji ji představuje anglicky psaná monografie Collecting Experience in the 1930s z roku 2018, která je věnována Růženě Urbanové jako sběratelce domorodého umění v Pacifiku a v Indonésii.

Spoluautorkou této výpravné monografie je Dagmar Pospíšilová z Náprstkova muzea v Praze, která je také jedním z hostů pořadu o Růženě Charlottě Urbanové. Dále hovoří publicistka Martina Fialková a bývalí a současní starostové Pavlíkova Miroslav Truxa a Miroslav Macák. Oba se shodli, že v Pavlíkově zůstane upomínka na zdejší významnou rodačku už natrvalo. Vysíláme v repríze.