Rozpad Československa byl dělením majetku mezi mocenskými kartely, píše slovenský novinář
Společný stát Čechů a Slováků bývá někdy označován za pouhý konstrukt. V tomto pohledu Tomáš Garrigue Masaryk a Rastislav Štefánik potřebovali oklamat tehdejší mocnosti, aby vznikl nový státní celek: První republika.
Pro Čechy pokračování království jinými prostředky, třeba pro současného slovenského národoveckého politika Antona Hrnka ale začátek kolonizace. Zrodil se stát, v němž se prý Češi ke Slovákům chovali jako Britové k Indům.
„Jenže československé dějiny, myšlenka vzájemnosti dvou národů, vznikla mnohem dříve,“ píše v komentáři s názvem Co jsme z Československa nepochopili ve slovenském deníku SME spisovatel a teolog Michal Havran.
Slovensko byla země obsazená legionáři, většina Slováků se v Československu ocitla, říká historik
Češi a Slováci spolu 75 let žili ve společném státě, jejich vzájemné vztahy ale procházely nejrůznějšími peripetiemi. Jaké byly na počátku představy obou národů o vznikajícím Československu?
Podotýká, že ještě předtím, než se představa proměnila v později selhávající stát, existovala v generacích vzdělaných lidí a věřících. Dějiny společného státu tak prý začaly na Bílé hoře. Podle Havrana část protestantů po tamní porážce utekla do Slezska, část přešla z Moravy na Slovensko.
Uprchlíci spolu udržovali kontakty, pořádali bohoslužby. Slovenská a česká vzájemnost se tedy zrodila během reformace, na jazykovém základě. Nakonec došlo k vytvoření společné, zpočátku náboženské kultury a později i státu.
Zatímco budoucí stoupenci slovenské autonomie a členové Hlinkovy lidové strany po pádu monarchie potají jednali s Budapeští o obnovení maďarské koruny, slovenští evangelíci pracovali na vzniku nového státu, pokračuje autor ve svém historickém přehledu. Naráží přitom na vznik takzvaného Slovenského státu, který členové Hlinkovy partaje po obsazení Československa vyhlásili s podporou hitlerovského Německa
Plamen naděje
Podle Havrana mnozí Češi nerozumí dějinnému vývoji na Slovensku. V průběhu doby se tak společné soužití stalo předmětem řady více či méně vtipných předsudků. V nich je Čech hloupý turista v sandálech jedoucí na slovenský venkov, zatímco Slovák je rovněž ne zrovna oduševnělý pastýř a výrobce pařenice.
Československo nebylo ideální zemí, ale na evropské poměry výjimečně slušným státem, říká historik
Období první republiky máme tendenci vnímat jako raný vrchol mladého československého státu, který dodnes nepřestává inspirovat svým bohatým kulturním životem a odkazem, který po sobě zanechaly osobnosti veřejného života v čele s prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem. Bylo to ale opravdu tak idylické období, nebo si ho kvůli následným událostem dvacátého století přikrášlujeme?
Jak komentář dodává, při pohledu na vnitřní rozklad společného soužití slovenské a české společnosti je zjevné, že rozdělení společného státu bylo pouhým procesem dělení majetku mezi vlivové skupiny a kartely. Ty prý ke svému cíli potřebovaly roztrhnout vlast a otrávit obyvatele obou částí Československa šovinistickými anekdotami.
Toto vzedmutí národoveckého šovinismu ale nepředstavuje podstatu Československa. Michal Havran tento proces vnímá jako obyčejnou nevraživost – podobnou, jakou k sobě chovají například fanoušci rozličných fotbalových klubů.
Štefánik popsal myšlenku Československa jako „způsob, jak zorganizovat chaos střední Evropy do srozumitelné podoby, kde by se všechny konstituční národy cítily doma, ve své vlasti“. Takový princip zřejmě neoceňovali Němci ani Maďaři. První republika rovněž měla daleko do ideálního státu. Jenže to vše se odehrávalo v době, kdy Evropa vstávala z mrtvých.
Společná vlast Čechů a Slováků tak působila v prostoru mezi zdevastovaným Německem a bolševickým Ruskem jako plamen naděje, že je možné vybudovat i něco smysluplného, zamýšlí se slovenský spisovatel.
Měli jsme se bránit
Když se dostává k roku 1938, konstatuje, že oba slovanské národy měly Československo bránit. Nemělo smysl vymlouvat se na Francouze a Brity. Ostatně statisíce českých i slovenských mužů byly během mobilizace připraveny bojovat a bojovat také chtěly.
Mnichov byl zradou spojenců i fiaskem československé zahraniční politiky, tvrdí Petr Nováček
Před 80 lety představitelé Velké Británie, Francie, Itálie a nacistického Německa podepsali mnichovskou dohodu, podle které Československo přišlo o třetinu svého území i obyvatel a de facto tím zanikla první republika.
Kdyby vojáci myšlence Československa nevěřili, neměli by dnes oba státy plné archivy dopisů ze Šumavy, kde muži z celé republiky psali domů, jak budou bránit svou vlast. Málokdo měl radost z Hitlerova plánu a nikdo se nevyhýbal blížící se konfrontaci, píše Havran.
Opakuje své přesvědčení, že jsme se bránit měli. Nikdo by nám v tom nemohl zabránit. „Dokonce ani Beneš a další, kteří nás vydali. Myšlenka Československa, prosperujícího státu uprostřed Evropy s přerušenými vazbami na maďarskou a rakouskou korunu, byla silným motivem k tomu, aby se o to tehdejší Čechoslováci alespoň pokusili,“ uvádí komentář v deníku SME. Kapitulaci označuje za selhání.
Další selhání přišla v letech 1948 a 1968. Republika se opět nedokázala bránit. Tam, kde by se Britové a Francouzi obětovali, Češi a Slováci vždy ustoupili se slovy „kašlu na to“, kritizuje Havran.
Důvod takového vývoje spatřuje v názoru, že je lepší žít v závětří, teplu a bezpečí, než se dějinně podobat mužům a ženám bojujícím u hradeb starověké Tróje. Štefánik a Masaryk tak podcenili neochotu Čechů a Slováků stát se bojovnými Řeky.
Mečiar a Klaus
Hrdinský cit se přesto projevil: zejména během atentátu na Heydricha, ale i v průběhu povstání proti nacistické okupaci na konci druhé světové války. I z těchto nejasností vznikla podle komentátora „nejhloupější česká politická pověra“, že Slováci nejsou republice loajální, že Československo byl vlastně pouze jejich národní stát, zatímco Slováci jej měli jako přechodnou stanici.
Takové názory a myšlenky otravovaly život republiky od prvních měsíců. A to i přesto, že bez Slováků by v očích Michala Havrana Československo jednoduše nevzniklo. Bez Štefánika, Hodži, Šrobára a dalších by prý už tehdy Češi byli „východním Německem východního Německa“.
Rok 1990: Pomlčková válka. Československá, Česko-slovenská nebo Česká a Slovenská federativní republika?
Počátkem roku 1990 předložil prezident Václav Havel parlamentu návrh na vypuštění přídavného jména „socialistická“ z názvu země. Otázka pojmenování federace vzedmula vlnu emocí ztěžujících hledání kompromisu.
Tímto způsobem si každopádně Češi a Slováci zapamatovali vlast, za kterou jejich předkům nikdy nedovolili bojovat doma, pouze v legiích na frontě v Rusku nebo na normandských plážích. Zapamatovali si ji také jako zemi, která se nechtěla bránit, ačkoliv mohla. Jako republiku, kterou bral vážně svět, ale ne její samotní obyvatelé. A jako stát, ve kterém se Češi cítili na Slovensku jako na farmářském trhu a Slováci v Čechách jako ve sbírce umění a kuriozit císaře Rudolfa II., poznamenává Havran.
Podle něj ani jeden z předsudků nebyl pravdivý. Přesto se staly naší skutečností. Čechoslováci se tak nechali zničit vlastní nízkostí, jejíž závěrečnou scénu předvedli dva údajně nekvalitní politici: Vladimír Mečiar a Václav Klaus.
Oba v pohledu slovenského autora dopadli jako karikatury společného státu, který dokázal dát evropské kultuře více, než by to oba národy dokázaly samostatně. Mečiar s Klausem však vsadili na argument, že země bez urozeného původu nemohou existovat.
Silnější společně
Společný stát nakonec nevydržel ani desetinu doby trvání monarchie. Lidé nedokázali nahradit „mystickou auru koruny a pomazaného panovníka“. Československo ale i tak krvácelo, má své mučedníky a bezejmenné oběti na všech frontách evropských válečných střetnutí.
Jiří Leschtina: Slavíme. Ale duch druhé republiky se má čile k světu
Sté výročí vzniku Československa je důvodem k důstojnému připomenutí. Už jenom pro demokratickou výjimečnost první republiky, v kontrastu s mnohými autoritativními režimy i v jejím sousedství.
Čtěte takéČeskoslovensko bylo bohatá země, jeho rozdělení pomohlo více Čechům, píše slovenský list
Michal Havran označuje společný stát za jedinečnou příležitost pro Čechy i Slováky. Dodnes je pro něj při pohledu na vnitřní rozklad slovenské a české společnosti zjevné, že rozchod byl pouze dělením majetku mezi jednotlivými kartely, které „potřebovaly roztrhnout vlast a otrávit její obyvatele národně-šovinistickými anekdotami“.
Není tak zřejmě divu ani náhoda, že se Slováci k připomínce vzniku Československa hlásí urážlivým způsobem. Za takový komentář považuje vyhlášení mimořádného jednorázového svátku, který má být jen letos, v době stého výročí vzniku společného státu. Navíc 30. října, tedy v jiný den, než Československo vzniklo.
Je tomu tak proto, že Slováci se podle Havrana ve skutečnosti stydí a vědí, že jediní, komu se dnes ve slovenské společnosti nadbíhá, jsou místní národovci. Budou si tedy raději opakovat historky plné předsudků, než by se museli zamýšlet nad závažnějšími aspekty rozpadu společného státu.
Tedy v intencích úvah a hodnocení toho, „o co jsme přišli, co jsme mohli změnit a zlepšit a zda bychom společně neměli více sil porazit mocenské a finanční kartely. Vždy, když jsme byli spolu, dokázali jsme to,“ uzavírá Michal Havran svůj komentář ve slovenském deníku SME.
