Jiří Leschtina: Slavíme. Ale duch druhé republiky se má čile k světu

Zároveň by ale jubileum mělo vést k bití na poplach. Nad tím, že dnešní politiku čím dál víc ovládá duch druhé republiky, která sice trvala jen 167 dní, ale ještě před protektorátem se začala měnit v autoritářský stát.

Jan Vávra: Víme, co slavíme?

Stoleté výročí vzniku samostatného státu pochopitelně volá po okázalých oslavách.

Historik Jaroslav Med ve své knize Literární život ve stínu Mnichova líčí atmosféru pomnichovského českého státu takto: „V politické rovině získával jednoznačnou převahu národní egoismus, akcentující přednost nacionálních principů před principy obecně humanitními, a tíhnutí k autoritativní demokracii, vycházející z obecně sdílené nechuti k předchozímu přebujelému parlamentnímu stranictví.“

A právě tyto tendence dnes spatřujeme v působení i našich nejvyšších ústavních činitelů – prezidenta a premiéra, jimž zdatně sekunduje z útrob svého institutu i předchozí hlava státu.

Národní egoismus? Miloš Zeman, Andrej Babiš i Václav Klaus jako jeden muž hlásají program „ani jeden uprchlík do naší země,“ který svou nesmiřitelností snese srovnání snad jedině s orbánovským Maďarskem. Právě tito politici sehráli a sehrávají klíčovou roli v rozpolcení společnosti a nárůstu obav ze všeho cizího. A především díky nim se na vlně nacionalismu a xenofobie mohou úspěšně vést další méně významní populisté a rasisté.

Kdyby přišla vážná krize

Tíhnutí k autoritativní demokracii? Můžeme připomenout Babišovo firemní pojetí státu, jeho snění o likvidaci obecních zastupitelstev nebo senátu, v němž se, považte, „dělá politika“. K čemuž se přičinlivě přidává prezident, doporučující metodu vyhladovění horní komory. A který, když mu bylo vyčítáno porušování ústavních zvyklostí, označil tento pojem za idiotský.

Lída Rakušanová: Sto let budování státu

Je to sto let, co na troskách habsburské monarchie vznikaly národní státy. Československo k nim ale nepatřilo. Nebylo totiž státem národním, ale mnohonárodním.

Jedním z nejodpudivějších rysů pomnichovské republiky bylo podněcování zlobné nenávisti vůči těm politikům a intelektuálům, kteří byli spojeni s masarykovskými hodnotami první republiky. Právě na jejich adresu hřímal katolický spisovatel Jaroslav Durych: „Intelektuálové, kteří nepracují. To jsou právě ti nejhorší zločinci – to jsou mravní defraudanti, to jsou velezrádci.“

Jak nevzpomenout na Klausovo účtování s „havlisty“. Na Zemanův výmysl „pražské kavárny“, kterou vykresluje jako „sebe se utvrzující společenství lidí, kteří nic nedokázali.“

Karel Hvížďala: Česká otázka po 100 letech od založení republiky

Českou otázku zformuloval ve stejnojmenné knize doplněné o text s názvem Naše národní krize náš první prezident Tomáš Garrigue Masaryk.

Na jeho druhé zvolení prezidentem, kdy ve vítězném opojení mluví před kamerou s Václavem Klausem a na adresu svých oponentů říká: „Budou muset zavřít ústa.“ A Klaus přikyvuje: „To je přesně v duchu, co jsem tady povídal před chvílí.“ Duch druhé republiky musel zaplesat při tomto neuvěřitelném dialogu.

Koncem 30. let vyrostl a těžil autoritářský režim z těžkého otřesu společnosti a pocitů beznaděje po mnichovském diktátu a odstoupení českého pohraničí. Tím spíše je varující, že duch druhé republiky se má čile k světu dnes, kdy se nám neděje nic dramatického, žádný uchvatitel není za dveřmi. A tak se do slavnostního rozjímání vkrádá otázka: Co by se dělo s českou politikou, kdyby přišla skutečně vážná krize?