Mnichov byl zradou spojenců i fiaskem československé zahraniční politiky, tvrdí Petr Nováček

„Je to obrovské trauma pro český národ. V tom prvním plánu je to zrada našich spojenců, ale hned za tím je to fiasko československé zahraniční politiky. To, jak jsme ji provozovali v návaznosti na versailleský mírový systém, tak to nemohlo dobře dopadnout,“ domnívá se historik a komentátor Českého rozhlasu Petr Nováček.

„Pokusili jsme se také dorozumět s národnostmi druhými, šli jsem na krajní mez možných koncesí. Celý evropský vývoj však způsobil, že se věci vyhranily v těžký konflikt mezinárodní, v němž jsme měli chránit vojensky své hranice,“ řekl prezident Edvard Beneš ve svém říjnovém abdikačním projevu|foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Sudetským Němcům se podle něj podařilo přesvědčit Velkou Británii, že jsou utlačováni, a pro ni jako velmoc zase bylo jednodušší jim uvěřit, protože Německo bylo mocným státem. Československo na tom prý v ochraně národnostních menšin nebylo nijak špatně, problém ale byl ve státní ideologii čechoslovakismu.

„Byla držena i v době, kdy už to bylo evidentně neudržitelné. Když z ní v roce 1937 začal Beneš couvat, bylo to už příliš rychle a zbrkle,“ soudí Nováček.

Naproti tomu historik Karel Straka si nemyslí, že by k československé zahraniční politice existovala alternativa. Beneš se prý koncem 20. let snažil o uzavření dohody o neútočení s Německem a Rakouskem, to ale s ohledem na dění v Německu selhalo. Ve 30. letech pak už na dohodu se sousedními státy nebyl prostor.

Eduard Stehlík: Hitler v roce 1938 vyhrál mediální válku. Je otázka, jestli by skutečně zaútočil

• Upravit
• Smazat

Osmdesát let uplynulo od podpisu Mnichovské dohody, hořká pachuť kapitulace ale podle mnohých dodnes nevyprchala. Mělo se Československo vzepřít mnichovskému diktátu, nebo by byly následky příliš kruté?

Také podle ředitele ústeckého muzea Václava Houfka udělal Beneš maximum, aby Československo zajistil. Spoustu vnějších okolností ale nemohl ovlivnit. A i proto se dnes může zdát, že Československo neustále ustupovalo.

„Vláda nechtěla zavdat příčinu k válce. Tahle politika byla velice racionální a zdůvodněná, ale společnost tím byla velice denervovaná a žádala, aby národ šel do zbraně,“ doplňuje Straka.

Jiří Kocian z Ústavu pro soudobé dějiny připomíná i to, že Beneš prosazoval mezinárodní řešení československého problému. „Měl představu širší mezinárodní konference za účasti Spojených států, zástupce Společnosti národů, a tak trošku hrál i se sovětskou kartou,“ přibližuje.

Beneš si byl vědom, že bez vůle dohodových mocností by Československo nikdy nemělo šanci vzniknout, ale ani garance, o které se opíralo na konci mnichovského období.
Jiří Kocian

Nebyli jen zrádci

Ředitel Česko-německého fondu budoucnosti Tomáš Jelínek podotýká, že na zahraničním poli nebylo moc co jiného dělat, jinak tomu ale bylo v oblasti vnitřní politiky státu. Loajalita německé menšiny byla po vzniku republiky nulová a ve 20. letech nebyly využity příležitosti, jak obě etnika sblížit.

Mnichov je memento, které nám říká, že ustupovat zlu se nevyplácí. Ale i to, abychom se některými otázkami zabývali včas a neodsouvali nepopulární řešení na pozdější dobu.
Tomáš Jelínek

Sudetští Němci podle Jelínka netvořili jednolitý blok, a to ani v případě členů Sudetoněmecké strany. Jak prý vyplývá z reportáží Mileny Jesenské, jen třetinu členů tvořili přesvědčení nacisté, další třetina ale podlehla teroru, přičemž nedostala podporu ze strany Československa. Zbytek se pak přidal z ekonomických důvodů.

Straka v návaznosti na to připomíná i množství Němců, kteří se nátlaku „křiklounů ze Sudetoněmecké strany nepodrobili a byli odhodláni pracovat pro republiku, která objektivně měla dluhy vůči svým menšinám.“

Šlo především o německé sociální demokraty, komunisty a křesťanské sociály. Řada těchto antifašistů byla dokonce vyzbrojována a podílela se na činnosti Stráže obrany státu, což byl speciální bezpečnostní sbor, nebo přinášeli zpravodajské informace.