Násilná okupace měla vypadat jako vítaná pacifikace. Kdo byl součástí kritických událostí? Představujeme muže 15. března

Emil Hácha

„Rozhodl jsem se prohlásiti, že odevzdávám osud českého národa a státu do rukou vůdce německého národa,“ sdělil lidu po návratu z Berlína Emil Hácha, který tam odjel 14. března 1939 jednat s Hitlerem. Vrátil se už jako státní prezident Protektorátu Čechy a Morava.

„Myslím, že moc alternativ nebylo. Ono by to v podstatě nastalo tak jako tak, protože Slovensko už se odtrhávalo, byl tady zbytek Čech a Moravy, takže Hácha možná chtěl manévrovat až do poslední chvíle, a vlastně se domanévroval až do protektorátu,“ komentuje kroky tehdejšího prezidenta historik Michal Stehlík.

Ve funkci prezidenta, která přinesla Háchovi mnoho morálních dilemat, setrval až do roku 1945. „Vybral si tu částečnou spolupráci se zlem za cílem jeho zmenšení,“ vysvětluje historička Jana Čechurová. Po skončení 2. světové války byl zatčen a na konci června 1945 zemřel ve vězeňské nemocnici na pražském Pankráci.

František Moravec

Odpoledne 14. března 1939 odstartovalo z pražské Ruzyně letadlo s 11 důstojníky armády v čele s Františkem Moravcem. Šéf zpravodajského oddělení tak těsně před německou okupací doslova uletěl nacistům i se seznamem agentů v Německu a dalšími tajnými dokumenty.

V Londýně pokračoval ve zpravodajské činnosti při exilové vládě prezidenta Beneše. Moravec nejspíš také stál za plánem na likvidaci zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Když se František Moravec po válce vrátil do Československa, armáda a zvláště komunisté neměli o jeho služby zájem. „Emigrací v březnu 1948 si Moravec zachránil život,“ shrnuje vojenský historik Prokop Tomek, podle kterého byl zpravodajec na seznamu prvních třiceti generálů, které komunisté plánovali z armády odstranit.

Konrád Henlein

Chybělo málo a nejžhavějším kandidátem na post předsedy československé vlády byl v roce 1935 Konrád Henlein. Nejvíce hlasů totiž získala v parlamentních volbách jeho sudetoněmecká strana. Při přepočtu na mandáty ji ale o jeden předstihli agrárníci. Henleinovci hned spustili cílenou propagandu, která měla vytvořit obraz utlačované sudetoněmecké menšiny.

„Musíte chtít více, než jsou Čechoslováci ochotni dát,“ zněla základní instrukce z Berlína. Situace eskalovala v září 1938, kdy Henlein částečně organizoval útoky v pohraničí. Za války byl Henlein místodržícím říšské župy Sudety, tedy území, které Československo po Mnichovu postoupilo Německu.

Hned po své „hvězdné“ chvíli na podzim 1938 ale jeho politický význam začal upadat. Henlein odvedl černou práci na zničení Československa, ale v protektorátu se pak řádově mocnějším stal K. H. Frank. Po válce vedl Mezinárodní trestní tribunál v Norimberku Henleina jako válečného zločince, ten ale 10. května spáchal sebevraždu.

Rudolf Beran

Poslední dny a hodiny samostatného Československa a začátek nacistické okupace sledoval zblízka také předseda tehdejší československé vlády Rudolf Beran. V obecném povědomí mu zůstává nálepka kolaboranta a zrádce národa, jak o tom rozhodla poválečná Národní fronta v čele s komunisty. Ve skutečnosti ale příběh ministerského předsedy Berana vypadá trochu jinak.

„Rudolf Beran byl demokrat a vlastenec, předseda hlavní státotvorné (agrární) strany první Československé republiky,“ hodnotí jeho předválečnou politickou roli historik Jaroslav Rokoský z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Osudné noci ze 14. na 15. březen 1939 Beran telefonicky prosadil, aby byl z prohlášení, které nacisté nutili podepsat prezidenta Háchu, vyňat výraz „se souhlasem vlády“.

Z veřejného života odešel na konci dubna 1939 a začal spolupracovat s domácím odbojem. Finančně podporoval řadu odbojových skupin, organizoval ilegální odchody za hranice nebo sabotáže zemědělců a rolníků. „V roce 1941 odsoudili nacisté Rudolfa Berana k 10 letům těžkého žaláře za podporu odboje. Poválečná Národní fronta v čele s komunisty ho v dubnu 1947 odsoudila k 20 letům těžkého žaláře za zradu a kolaboraci. Nutno říci za smyšlenou zradu a kolaboraci,“ dodává historik Jaroslav Rokoský.