Od mnichovské krize uplynulo 80 let. Psychologickým aspektům dění, které bylo přelomem nejen pro tehdejší Československo, se ve svém nejnovějším podzimním čísle věnuje britský magazín History Today. Jak uvádí, německá diktatura ani evropské demokracie tehdy nebyly mentálně připravené na další válku.
Po zkušenostech ze Španělska se vžilo rčení, že v dalším konfliktu půjde o souboj, v němž se bombardéry vždy dostanou, kam budou chtít. Dávno před vypuknutím zkázy tak lidé tušili, že přijdou vysoké oběti na civilním obyvatelstvu.
Ostrovní magazín shrnuje průlomové sondy do dobové mentality.
Například tři cesty britského premiéra Neville Chamberlaina za Hitlerem tehdy Britové vnímali jako projev obrovské osobní odvahy. Zmrzačení Československa ovšem nakonec zajistilo jen krátký mír a Chamberlainovo úsilí dodnes ztělesňuje jeden z velmi znepokojivých okamžiků moderní historie, soudí History Today.
Jak ale krizi prožívaly nejširší vrstvy britského obyvatelstva? Historička Julie Gottlibová z Sheffieldské univerzity v magazínu popisuje, že poslední čtyři dny po pětadvacátém září 1938 všichni zoufale zatínali pěsti a poposedávali na židlích u rozhlasových přijímačů. Všem zněla v hlavě jediná otázka: bude z toho válka, nebo nebude? Následné dopady na kolektivní mentalitu byly obrovské.
Značná úleva se u Britů na konci krize mísila s neméně silným pocitem studu, případně šlo o zmatenou kombinaci obou emocí. „Ty strašné okamžiky nejistoty připomínaly červenec 1914, prožívaný pořád dokola,“ napsal o oněch chvílích rakouský exulant v Londýně Stefan Zweig.
Válečný veterán a historik F. L. Lucas zase kdysi poznamenal, že mnichovská krize připomínala kolektivní nervové zhroucení tehdejšího světa. A úměrná tomu byla i následná euforie.
Chamberlain tak za své řešení krize obdržel na 20 tisíc vděčných dopisů. Stal se nejpopulárnějším politikem v Británii, což mu Hitler nepokrytě záviděl. Také Mussoliniho zarazilo, jak nadšeně Italové slaví odvrácení války. Fašistické krédo jeho státu počítalo s jinými náladami. A francouzský premiér Édouard Daladier si při pohledu na nadšené uvítání v Paříži pro sebe zamumlal: „Blbci, kdyby jen tušili…“
K náladám okolo mnichovské krize existuje poměrně obsáhlá pramenná základna v soukromých denících. Například básník Louis MacNeice ve svém podzimním zápisu zmiňuje „drtivý tlak jmen Hodža, Henlein, Hitler“. Manželka prvního lorda Admirality Duffa Coopera, který podal na protest demisi, zase do deníku zaznamenala: „Spánek nám tyto dny zavraždily snad napořád. Před očima vidím zničený Londýn, ušlapané lidi, hlad a choroby“.
V pozdním létě roku 1938 se rozhodovalo o osudu Československa. Sudetoněmecká menšina žádala odtržení od Československa a nejprve skrytě a později otevřeně žádala připojení k nacistické Třetí říši.
History Today připomíná, že fenomén průzkumů veřejného mínění se tehdy teprve rodil. Britský úřad pro názory veřejnosti vznikl v roce 1937, americký Gallupův ústav sice existoval už od roku 1935, ale neměl dostatečné nástroje.
Z dostupných údajů je nicméně zřejmé, že až hysterická vděčnost Chamberlainovi nesouvisela s pacifismem mas či jejich odporem k válce. Lidé prostě jen setřásli hrůzu z bezprostředního vypuknutí konfliktu. Na duši jim zůstaly jizvy z týdnů ostrého psychologického střetu mezi státníky. Nervy byly vybičovány až k prasknutí.
Na Vánoce 1938 pak vznikl pohled, na němž Chamberlain stojí před králem Jiřím VI. a matkou nynější královny. Snímek pořídili v Buckinghamském paláci, kam premiér zamířil hned po příletu z Mnichova. Vzkaz na pohlednici – Pokoj na zemi všem lidem dobré vůle – jen špatně zakrýval, že královská rodina je manipulována, aby dodala Mnichovu punc souhlasu.
Trh následně zaplavily i různé pamětní cetky s Chamberlainovým mottem o „muži míru“ – koupit se daly figurky, hrnečky, půllitry, deštníky i konfekce. Když na jaře 1939 tehdejší list Manchester Guardian uspořádal anketu o nejcennější předměty do časové schránky v mostu Waterloo, lidé nejvíce hlasovali pro symboly doby: zaprvé šlo o dětskou plynovou masku, zadruhé o Chamberlainův deštník a za třetí o kopii roztržené mnichovské dohody.
Za jeho panování trpěla Velká Británie v druhé světové válce a po ní její obyvatelé přihlíželi rozpadu mocného globálního impéria. Přesto byl Jiří VI. jedním z nejoblíbenějších panovníků. Proč?
Premiérův deštník se stal skutečně celonárodním symbolem. A jedním z nejnapjatějších dnů krize zase byla neděle 25. září, které se v Británii ještě nějaký čas říkalo Neděle plynových masek. Britské obyvatelstvo jich totiž v oněch zářijových dnech vyfasovalo 38 milionů. Nikdo totiž nevěřil Hitlerovu podpisu pod Ženevským protokolem o zákazu chemických zbraní. Mnozí čekali, že na Británii nakonec dopadnou.
Průzkum ukázal, že 6. září 1938 si neslo po Westminsterském mostě masku 71 procent mužů a 76 procent žen. K začátku listopadu však tento počet výrazně poklesl. Do prosince pak komunální služby posbíraly po Londýně 20 tisíc odhozených a poničených masek. Strach byl ten tam a najednou je nikdo nepotřeboval.
Historikové ale registrují i okamžiky, kdy lidem přišly deštníky a masky málo. V Glasgow tisícovka protestujících narušila pokojné shromáždění a skandovala, že od vlády chtějí skutečnou ochranu a těžké zbraně, ne jen gumové náhražky.
Navíc dramaticky vzrostl počet sebevražd otravou plynem. Podle History Today se na tom nepřímo podílela hrůza z plynových masek. Mnoho Angličanů v sobě nenašlo sílu prožít a přežít další světovou válku.
Sebevražda plynem byla v Británii v roce 1938 zdaleka nejčastější formou dobrovolného odchodu ze života. A k největší vlně sebevražd došlo po Hitlerově zuřivém projevu z 26. září 1938. Plynová maska, která měla lidi chránit, se stala ztělesněním a přízrakem jejich nejhorších obav.
V pohledu britského magazínu byla mnichovská krize zcela jistě krizí vojenskou a politickou, skutečným předstupněm druhé světové války. Zároveň je ale prý třeba si všímat, co prožívaly masy, zejména ty nejzranitelnější. „Zvykli jsme si přistupovat k válce z tradičních perspektiv. Po osmdesáti letech přišel čas poodhalit i přehlíženou osobní krizi statisíců lidí způsobenou Mnichovem,“ vybízí text v magazínu History Today.
Tzv. mnichovská dohoda byla tvrdým zásahem do existence Československa. Spolu s následným konce státu na jaře 1939 jsou to hlavní témata, která jsou stále traumatem.
V německých archivech Stehlík nenašel nic o tom, že by se Wehrmacht v roce 1938 připravoval na válku. K žádným zásadním vojenským přesunům proti Československu prý nedošlo.
