Rozdíly životní úrovně v rozšířené Evropské unii

Dohánění jsme se tím ovšem nezbavili. Otázka, za jak dlouho dosáhne Česká republika průměrné životní úrovně západoevropských zemí naopak nabude ve středu na žhavé aktuálnosti. Podpisem přístupové smlouvy v Aténách přestane být rozšíření Evropské unie na východ čímsi jako fatou morganou, která se s dosahováním vytčených termínů zatím vždycky vzdalovala. Vzpomeňme jen, jak například někdejší německý kancléř Helmuth Kohl spolu s francouzským prezidentem Miterrandem situovali v první polovině devadesátých let rozšíření Evropské unie nejpozději do roku 2000. Teď je tedy jasno. Smlouva o největším rozšíření v dějinách Evropské unie je realitou a po její ratifikaci a referendech v kandidátských zemích se v květnu příštího roku stane skutkem. Začíná to tedy být opravdu vážné.

Podle posledního průzkumu agentury STEM patří při odpovědi na klíčovou otázku, kdy dosáhne Česká republika průměrné životní úrovně Evropské unie, k naivním optimistům jen mizivá část dotázaných. Pouze dvě procenta lidí si myslí, že to bude za rok až dva nebo tři. Většina ostatních je realistická a uvažuje v řádu do deseti let a nebo výš. Jen sedmnáct procent lidí si naproti tomu myslí, že této úrovně nedosáhneme nikdy.

Výzkumy renomovaných ekonomických analytiků dávají realisticky uvažující většině za pravdu. Podle analýz ČSOB patří Česko sice hned po Slovinsku k nejvyspělejším kandidátům vstupu do Evropské unie a už dnes vykazuje padesát devět procent průměrné úrovně v unii, ale má pořád ještě co dohánět.

Pokud by se hospodářství dosavadních členských států Evropské unie vyvíjelo obdobným tempem, jako v posledních deseti letech a Česká republika přitom rostla zhruba o dvě a půl procenta ročně, jako tomu bude pravděpodobně letos, pak by o dohánění nemohla být řeč. Při růstu pětiprocentním, jehož dosahuje například sousední Maďarsko, by ale situace vypadala už podstatně jinak. Úroveň Řecka a Portugalska by za takových okolností dostihla Česká republika už zhruba za pět let. Úroveň Německa naproti tomu až v roce 2018. Tady ale dodejme, že existují i pozitivnější příklady. Irsko například skočilo za patnáct let členství v Evropské unii ze sedmdesáti procent průměru Evropské unie na sto dvacet procent a to proto, že dokázalo skvěle využít veškeré nástroje a podpory, které unie poskytuje svým členům k jejich rozvoji.

V českém případě ale zatím moc důvodů k velkému optimismu není a to proto, že česká ekonomika už od roku 97 svou pozici ve srovnání s Evropskou unií nezlepšuje. Všem ostatním středoevropským kandidátům se naopak daří nůžky uzavírat a přímo příkladně si v současnosti vede sousední Slovensko, které se stalo miláčkem investorů. Odvážně se pustilo i do reforem, o kterých se v Praze zatím jenom mluví.

Bratislava má hotovou reformu penzijního systému a připravuje zavedení jednotné dvacetiprocentní daně z příjmů a odbourává vedlejší zdanění, jako například dědickou daň. To vše se děje záviděníhodným tempem a za sociálních podmínek podstatně tvrdších, než u nás. Na Slovensku je například ve srovnání s Českou republikou téměř dvojnásobná nezaměstnanost a reálné mzdy skoro stagnují.

Kromě toho se česká ekonomika přestala přibližovat i Evropské měnové unii. Analytici ČSOB vypočítali, že ani při radikální verzi fiskální reformy, kterou navrhuje Ministerstvo financí, se Česká republika se schodkem rozpočtu nedostane do roku 2006, kdy by teoreticky mohla přejít na euro, na požadovaná maximálně tři procenta HDP.

Rovněž tvrzení, že celkový dluh České republiky je nízký, je nutno brát s velkou rezervou. Kdyby se do něj započítaly všechny skryté deficity a státní garance, nebyl by dvacet procent HDP, jak se běžně udává, nýbrž už skoro čtyřicet procent. Podle Maastrichtských kritérií je dovoleno šedesát procent, takže rezerva už zdaleka není tak veliká, jak politici s oblibou tvrdí. I tady platí, že ani kdyby se podařilo prosadit radikální verzi Sobotkovy reformy, což je spíše nepravděpodobné, se růst celkového zadlužení zásadně nezmění.

Středeční podpis smlouvy o rozšíření Evropské unie by tedy měl být pro české politiky nejen příležitostí k oslavám, nýbrž především k reflexi dosavadního vývoje a k důkladné inventuře všech prodlev, které zatím vznikly. Když to jde u sousedů, proč by to nemělo jít i u nás?