Roste počet žáků, kteří tvrdí: „Minulost k ničemu není, neotravujte nás s dějepisem!“

10. březen 2019

Mladý český národ ztrácí historickou paměť. Podle sociologických průzkumů NMS a CVVM každý druhý osmnáctiletý Čech neví, co se stalo 25. února 1948, nebo co byla mnichovská dohoda.

Novinářka Naděžda Mihalovičová

Může za to nejen nedostatečný počet vyučovacích hodin věnovaných 20. století na základních a středních školách, ale i nudný způsob výkladu zaměřený na biflování letopočtů, míní odborníci.

Agentury zjistily, že dějepis objevují více muži kolem čtyřicítky, ale věnují se raději než 20. století starověké civilizaci. Co se týká moderní historie, nejčastěji řeší otázku, zda jsme se měli či neměli bránit v roce 1938.

Helena Glancová po návratu domů z koncentračního tábora

Lidé národní hrdost spojují s krásou naší země a se sportovci. Vlastenectví chápou jednoduše: narodili se tu a jsou tu doma. Čehož lze poměrně snadno využít k manipulaci proti EU, cizincům, jiným rasám, náboženstvím, či jiné kultuře. Roste počet žáků a studentů, kteří vám řeknou, že minulost je nezajímá, protože neví, k čemu by se jim hodila.

Z vlastní zkušenosti z besed se školáky mohu průzkumy doplnit: žáci a studenti neumí vyprávět příběhy historických postav, neznají minulost své rodiny, o válce nebo komunismu si s dědečkem nebo babičkou povídají jen zcela výjimečně. To se ale netýká dětí, které se zapojují do vzdělávacího programu Příběhy našich sousedů.

Projekt Příběhy našich sousedů organizuje organizace Post Bellum po celé ČR ve městech, kde radnice – zřizovatelé základních škol – jsou ochotné uhradit učitelům desítky hodin přesčasu mimoškolní projektové výuky. Učitelé totiž doprovází týmy osmáků a deváťáků k pamětníkům, kteří dětem vypráví své životní příběhy. Učitelé i žáci prochází technickým i odborným školením, jak pracovat s technikou, kurzem televizní a rozhlasové tvorby a mají k dispozici koordinátora, který jim se vším osobně pomůže. Vzpomínky pamětníků školáci zaznamenají a během několika měsíců s příběhem dál pracují – ověřují v archivech, píší scénář, digitalizují fotografie, konzultují s historiky, v rozhlasovém studiu tvoří reportáž. Jen v roce 2018 se zapojilo 291 škol, 351 učitelů, 422 žákovských týmů, 1 867 dětí. Jejich práce je zpřístupněná na webu projektu www.pribehynasichsousedu.cz

V roce 2018 vzniky stovky rozhlasových reportáží, které vytvořili žáci převážně z osmých a devátých tříd. Deset z nich zazní v rozhlasových Příbězích 20. století.

Novinářka Naděžda Mihalovičová

Novinářka Naděžda Mihalovičová ve třinácti letech osiřela, když její otec náhle zemřel na infarkt. Byla poslána do kláštera. Studovala dívčí gymnázium, po maturitě nastoupila na žurnalistiku. Za komunismu pracovala v Lidových novinách, po roce 1952 v deníku Práce. Normalizaci prožila jako maminka, která se starala o pět svých dětí. „Během politických procesů člověk poznával, že je přímo nucenej k tomu, aby hlasoval pro něco, s čím absolutně nesouhlasí,“ řekla žákům paní Mihalovičová.

Helena Glancová ve svých 18 letech

Helena Glancová se narodila do smíšené židovské rodiny Schönfeldových, kteří žili v Semilech. Její prarodiče provozovali koloniál a prodávali také široko daleko jedinou dostupnou kávu. Bohužel všichni z rodiny skončili v koncentračních táborech a většina tábory nepřežila. Helena se zachránila s maminkou. Dne 11. května 1945 nemocné a vyzáblé odešly z koncentračního tábora Terezín, dostaly na cestu bochník chleba a odjely do Prahy.

Marek Kopelent

Její maminka se znovu provdala za Ivana Glance, po kterém má jméno. Pan Glanc pracoval jako ředitel divadla a vedl ji k umění, dostala se na režii na DAMU. Po promoci se učila od Otomara Krejči a nastoupila do Divadla za branou.

Dalšími vypravěči jsou např. skladatel moderní klasické hudby Marek Kopelent, který během tzv. normalizace své skladby posílal na Západ a ze zahraničního vysílání poprvé naslouchal jejich provedení.

František Stárek pracuje jako badatel v Ústavu pro studium totalitních režimů

Někdejší disident, politický vězeň František Stárek žákům prozradil, jak přišel k přezdívce Čuňas a jak přežil léta v kriminále, kam se dostal za vydávání undergroundového samizdatového časopisu Vokno. Publicistka Saša Uhlová vyprávěla své neteři Nele Sáře Uhlové a jejím spolužákům o svém dětství, během kterého komunisté zavřeli jejího tatínka, disidenta Petra Uhla. S dojetím vzpomíná na sametovou revoluci v roce 1989.

Saša Uhlová

V roce 2018 se projekt Příběhy našich sousedů realizoval i v Praze 5 na školách, které navštěvují moje tři děti: Štěpán, Anička, Jakub. Příběhy našich sousedů jsem v posledních šesti měsících zažíval z nové perspektivy, z pohledu rodiče. Radoval jsem se, že si sourozenci našli společné téma – příběhy mých rodičů Daniela a Marie Kroupových.

Táta pochází z továrnické rodiny. Čokoládovnu ve Veleslavíně rodině zabavili za války nacisté. Jako dítě si pamatuje chvíli, kdy kráčel po ulici s dědečkem – někdejším majitelem továrny a zastavovali je bývalí dělníci a děkovali mu, jak se k nim choval. To malému Danielovi nedávalo smysl, protože ve škole ho v 50. letech učili podle komunistické propagandy, že všichni továrníci dělníky kapitalisticky vykořisťovali.

Daniel Kroupa s rodinou v roce 1984

Daniel studoval elektrotechniku, ale lákala ho filozofie. Navštěvoval přednášky filozofa prof. Jana Patočky. Svojí budoucí manželku potkal na katolickém kroužku. Marie pochází z rodiny hudebního skladatele Pavla Bořkovce, což byl její dědeček. Její maminka Hana Prošková se proslavila svými detektivními romány např. Kopistnaté prsty, Měsíc s dýmkou, Jak namalovat smrt...

Daniel Kroupa na balkoně s Václavem Havlem v listopadu 1989 (uprostřed), vlevo Dr. V. Šolc

Táta žákům vyprávěl o přátelství s Václavem Havlem, o chvílích strachu, jak to dopadne během sametové revoluce. Máma v reportáži popisuje příhodu, jak jsme se někdy na začátku 80. let chystali na víkend na chalupu. Ten pátek táta ještě nebyl z dělnické práce doma. Před vchodem do paneláku na něj čekali esenbáci, kteří ho chtěli zatknout a uvěznit jako podezřelého na osmačtyřicet hodin bez obvinění, a tím opět rodině zkazit společné chvíle.

Matně si pamatuji, jak jsme se s mámou proplížili po schodišti k zadnímu vchodu, kde už táta čekal na pět svých dětí a ženu, se kterou byl domluvený. Nasedli jsme do našeho malinkého fiátku 500L a prosvištěli kolem policistů, na které jsme mávali z okýnek. Tentokrát tátu nezatkli. Obvykle se tak dělo, když se blížilo např. výročí TGM nebo srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968.

autor: Mikuláš Kroupa
Spustit audio