Rok 2006 v Rakousku

Za reformy, které v uplynulých čtyřech letech provedla jeho pravicová koalice, sklízel uznání v zahraničí a ačkoliv jeho konzervativci zaostávali v průzkumech veřejného mínění za opozičními sociálními demokraty, měli stále reálnou šanci na vítězství v podzimních volbách. V lednu navíc Rakousko převzalo prestižní půlroční předsednictví v Evropské unii a všeobecně se očekávalo, že reformátor Schüssel se při tom pokusí získat punc státníka evropského formátu, který by mu pomohl v domácím předvolebním boji. Skeptici už ale tenkrát varovali, podle dosavadních statistik se totiž pouze málokomu z evropských premiérů ve stejném roce, ve kterém celkem úspěšně předsedal Evropské unii, podařilo vyhrát doma parlamentní volby.

Dnes už víme, že podobnou zkušenost udělal v roce 2006 i Schüssel. Jeho lidovci totiž začátkem října oproti všeobecnému očekávání ve volbách těsně prohráli a pozici nejsilnější strany museli přenechat sociálním demokratům. Vezměme to ale popořádku a vraťme se ještě k hlavní události, která dominovala rakouský veřejný život během prvních šesti měsíců roku 2006, to znamená k předsednictví v Evropské unii. Rakušané si přitom počínali nejenom suverénně, ale vzhledem k okolnostem a atmosféře panující začátkem roku v pětadvacítce nakonec i docela úspěšně.

Vídni se podařilo zprostředkovat kompromis mezi Radou a Evropským parlamentem ohledně příštího finančního rámce Unie pro období let 2007 až 2013 nebo ve věci takzvané směrnice o poskytování služeb. Za zmínku stojí taktéž první krůčky v souvislosti s formulováním společné energetické politiky Unie. Jako velký osobní úspěch mohl svou misi v čele společenství hodnotit zejména kancléř Schüssel, neboť zřejmě dokázal definitivně smazat vroubek, který se u jeho jména objevil před šesti lety, když vytvořil vládní koalici s populistou Jörgem Haiderem. Vlády ostatních členských zemí tehdy patnáctičlenné Unie na to, jak známo, zareagovaly velmi ostře a přerušily po dobu několika měsíců všechny dvoustranné kontakty s vídeňskou vládou. Na to si během posledního rakouského předsednictví vzpomněl jen málokdo, možná i proto, že z evropských státníků, kteří tenkrát zmrazení vztahů s Vídní prosazovali nejvíce, už zůstal v úřadě pouze francouzský prezident Jacques Chirac a dlužno dodat, že ani on nešetřil chválou na adresu Rakušanů.

V rakouské vnitřní politice se točilo dlouhou dobu všechno okolo odborářské banky Bawag. V březnu bylo odhaleno, že vedení banky krylo nepovedené finanční spekulace, při kterých byly vloženy nemalé prostředky do neprůhledných a značně rizikových karibských fondů. Brzy se ovšem ukázalo, že o ztrátách dlouho vědělo i vedení rakouského odborového svazu, když se za ně zaručilo jeho majetkem a zejména takzvaným stávkovým fondem, který slouží k finanční podpoře stávkujících členů odborů. Tyto informace vedly k okamžité rezignaci šéfa rakouských odborů Fritze Verzetnitsche a nejpozději tím získala celá aféra i silný politický podtext, neboť Verzetnitsch patřil k vlivným poslancům rakouských sociálních demokratů. Konzervativní lidovci toho hned využili ve svůj prospěch, když jejich vláda během rekordně krátké doby vypracovala plán, který měl zachránit čtvrtou největší banku v zemi před úplným krachem. Zároveň také začaly na plakátech a v novinových inzerátech oživovat staré předsudky, že sociální demokraté údajně neumějí hospodařit s majetkem, ať už jejich vlastním, nebo s penězi daňových poplatníků.

Během několika týdnů se díky tomu obrátil poměr sil v průzkumech veřejného mínění. Pokud socialisté až do té doby suverénně vedli, čelili najednou dramatickému propadu preferencí, zatímco lidovci se poprvé po čtyřech letech zase dokázali vyhoupnout na první příčku. Konzervativcům tato strategie dlouho vycházela a zdálo se, že jim vítězství nikdo nevezme. Stačilo, když čas od času přiživili debatu o politických důsledcích aféry Bawag a měli zase na nějakou dobu vystaráno. Zcela ale například rezignovali na to nabídnout voličům kromě útoků na sociální demokraty i nějaká jasná poselství, ze kterých by vyplývalo, co chtějí v zemi změnit v příštích čtyřech letech k lepšímu. Bylo proto otázkou času, kdy se zmíněná strategie obrátí proti nim. Několik dní před volbami se najednou objevily informace, že se stíhanými manažery banky Bawag udržovali čile obchodní kontakty i podnikatelé z prostředí blízkého lidové straně. Tím najednou dostal obraz takzvaného rudého bahna, které vzniklo domnělým spojením banky Bawag s odborovým svazem a nepřímo i se sociálnědemokratickou stranou, který lidovci po mnoho týdnů před volbami vykreslovali v těch nejsytějších barvách, povážlivé trhliny. Přesto všechno ale o volebním vítězství konzervativců nikdo nepochyboval, dokonce i agentury blízké sociálním demokratům předpovídaly kancléři Schüsselovi jasné vítězství. Voliči ale nakonec rozhodli jinak.

To, co se od té doby na rakouské politické scéně odehrává, připomíná v lecčems nekonečné koaliční rozhovory v České republice. Jediný rozdíl spočívá snad jedině v tom, že v Rakousku je ve hře pouze jediná koaliční varianta, a to sice velká koalice vítězných sociálních demokratů a poražených lidovců. Přesto nebo možná právě proto probíhaly dosavadní rozhovory mezi oběma stranami hodně ztěžka a neobešly se bez dramatických okamžiků, jako když lidovci všechna jednání koncem října na nějakou dobu zcela přerušili, aby se ale po několika týdnech zase vrátili k jednacímu stolu.

Podle časového plánu, který byl dohodnutý ještě před Vánoci, mají být rozhovory o nové vládě uzavřeny do 8. ledna 2007 a nová vláda jmenována o tři dny později. Pokud k tomu ale nedojde, čekají Rakousko zřejmě brzy předčasné parlamentní volby.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .