Rodinné album a „propagátor fašismu“. Příběh Jaroslava Kočího ze Šumperka
V březnu 1981 dostal pan Jaroslav Kočí u Okresního soudu v Šumperku osmiměsíční podmíněný trest za propagaci fašismu. Činu se dopustil tím, že několika lidem ukázal rodinné fotografie.
Snímky pořídil jeho otec 20. září 1939 u řeky Bug při přátelském setkání vojáků Rudé armády a wehrmachtu. Kočí-syn jimi dokládal politicky nežádoucí fakt, že Stalin s Hitlerem na počátku 2. světové války společně přepadli Polsko.
Jaroslav Kočí se narodil 8. června 1950 v Šumperku. Jeho rodiče se tam přistěhovali po válce: pocházeli z Vídně, z českých rodin.
V roce 1937 nastoupil Jaroslavův otec, tehdy 21letý Josef Kočí k povinné vojenské službě do rakouské armády. V březnu 1938 bylo Rakousko připojeno k nacistickému Německu.
Josef Kočí, jehož se nikdo na nic neptal, se tak stal vojínem wehrmachtu. Se svou jednotkou se zúčastnil okupace Polska. Směl fotografovat, a tak na řece Bug pořídil tři snímky přátelského setkání dvou armád.
Vídeňský Čech Josef Kočí se pak účastnil okupace Francie. Shledal však, že nechce bojovat za Hitlerovu říši. Po čase oznámil veliteli, že se necítí být Němcem, nýbrž Čechem – a žádá tedy o propuštění z branné moci.
V březnu 1941 velení jeho žádost kladně vyřídilo. Josef Kočí byl převelen k jednotkám Technische Nothilfe, jejichž příslušníci měli například za úkol odklízet trosky po bombardování.
V listopadu roku 1943 se ve Vídni oženil s Marií Hruškovou, v červnu 1944 se jim narodila dcera Hana. Dva měsíce před koncem války Josef Kočí dezertoval a až do osvobození se ukrýval ve Vídni.
V prosinci 1945 se rodina přestěhovala do Šumperka. Josef Kočí se začal živit jako krejčí.
Nález na půdě a „diskusní chlad“
Syn Jaroslav Kočí chodil jako dospívající hoch často na půdu – tajně kouřit a prohrabávat se rodinnou historií. Jednoho dne našel album a v něm otcovy válečné fotografie. Schoval si je.
Vyučil se pak kuchařem, oženil se, narodila se mu dcera. V roce 1979 nastoupil na horskou chatu Šerák v Jeseníku.
V listopadu se tam vždy konalo Setkání pionýrů a mládeže olomouckého okresu: pionýři a svazáci vystoupali na chatu Šerák, besedovali s milicionáři a „politickými pracovníky“, hovořili o úspěchu socialismu ve vlasti.
Roku 1980, dva dny před setkáním, přibylo do chaty pět organizátorů z Okresního domu pionýrů a mládeže.
„Večer si chtěli posedět a popít,“ vypráví Jaroslav.
„Na lokále už nikdo nebyl, tak jsem jim řekl, ať jdou do kuchyně, kde se topí. Najednou přišla řeč na 2. světovou válku. Oni vykládali, co jim bylo řečeno v dějepise a na politických školeních. Nebyl jsem žádný disident, ale když jsem mohl, tak jsem si rýpnul, jako asi mnoho jiných. Říkal jsem jim, že Rusové až do doby, než je v jednačtyřicátém napadli Němci, byli stejní jako Hitler.“
Otcovo album měl Jaroslav Kočí sebou. Přinesl je, a nalistoval tři fotografie od řeky Bug: „A oni viděli, že jsou tam skutečně Němci a ruští vojáci a objímají se a podávají si ruce. Říkám: ,To jsou nepřátelé? To jsou ještě přátelé, až do roku 1941.‘ (…) Najednou jsem ale z jejich strany vycítil jistý diskusní chlad…“
O čtrnáct dní později jel Jaroslav Kočí s tržbou do Jeseníku. Ve městě ho zatkli dva příslušníci Státní bezpečnosti. V chatě Šerák a v bytě Kočích v Šumperku vykonali domovní prohlídku.
Dne 31. března 1981 se u Okresního soudu v Šumperku konalo hlavní líčení, jež jako předseda senátu vedl JUDr. Josef Michálek.
Jaroslav Kočí dostal za trestný čin propagace fašismu a podobného hnutí osmiměsíční trest odnětí svobody s podmínečným odkladem na dva roky.
Součástí rozsudku bylo i zabrání otcova fotografického alba. Jako svědci tehdy vystoupili političtí pracovníci účastnící se debaty na Šeráku. Dva z nich Kočího udali, zbývající tři se přidali se „svědectvím“.
Jaroslav Kočí nemusel za mříže, ale čekala ho těžká léta. „Propagátora fašismu“ chtěli jen málokde zaměstnat.
Měl katastrofální kádrové materiály, a k tomu „běžely fámy, že jsem na Šeráku hajloval, že jsem nosil nacistickou uniformu. Úplné nesmysly, ale lidem to nevymluvíte. Prostě Kočí je nacista a je hodný odsouzení. Víte, kolik se jich se mnou přestalo bavit?“
Jeden se pokusil o omluvu…
Příběh má dohru. Jaroslav Kočí se chtěl soudně očistit – a usoudil, že se musí obhájit sám. Za Gorbačova a perestrojky se mu podařilo s pomocí podnikového nadřízeného získat doporučení od stranické organizace, v 36 letech složil zkoušky na právnickou fakultu v Brně.
Dokončil ji roku 1991 a začal usilovat o rehablitaci. Roku 1993 pak Vrchní soud v Praze rozsudek nad Kočím zrušil jako nezákonný.
Text rehabilitačního rozsudku Jaroslav šestkrát okopíroval a poslal udavačům a tehdejšímu předsedovi Senátu. Jen jeden ze svědků se prý v dopise „pokusil o omluvu“.
Pokud vás případ Jaroslava Kočího zaujal, kdykoli si poslechněte celé Příběhy 20. století nahoře v článku nebo v iRadiu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
