Robert Schuster: Sjednocení Německa aneb Jenom peníze na vybudování demokracie nestačí
Při nedávných oslavách výročí sjednocení Německa se tradičně bilancovalo a také hodně počítalo.
Objevovaly se tak různé statistiky, kolik peněz za uplynulých 28 let bylo přesunuto z jedné části země do druhé, o kolik vydělávají východní Němci méně než jejich krajané na západě. Anebo také třeba jak se to má v obou částech kdysi rozdělené země s porodností, případně s průměrnou délkou života.
Jaroslav Šonka: Sjednocení jako podzimní téma
Devátého listopadu 1989 padla Berlínská zeď. Pětadvacáté výročí se bude náležitě slavit. Dnes se ale připomíná důsledek pádu zdi. O rok méně uplynulo totiž od sjednocení Německa. Mají to tam jako státní svátek. A je zajímavé, jak Němci k třetímu říjnu dospěli.
Jedná se určitě o důležitá čísla, která mají silnou vypovídací hodnotu. Jedna věc se ale těmito statistikami vyjádřit nedá, ačkoli je neméně důležitá: Jak to mají východní Němci s demokracií? Přijali ji vůbec za svou v té podobě, v jaké k nim přišla ze západního Německa?
Při pohledu na události, k nimž v nových spolkových zemích před nějakou dobou došlo, nemusí být odpověď jednoznačně kladná.
Ukázalo se totiž, že východní Němci pohlížejí na řadu věcí, které se v jejich zemi odehrávají, jinak. Příkladem mohou být nepokoje v saském Chemnitzu z konce letošního léta. Tam se, jak známo, po vraždě německého občana, z níž jsou podezřelí žadatelé o azyl, rozpoutala vlna protestů, ať už namířených obecně proti cizincům nebo na jejich podporu.
Lehce za polovinou
Ti, kteří vyšli do ulic na protest proti migraci – a zdaleka to nebyly pouze vyholené lebky - přitom často svůj hněv adresovali politickým a společenským elitám země. Mnozí stále ještě vycházejí ze svých zkušeností s komunistickou diktaturou, která je naučila nedůvěřivosti vůči těm, co rozhodují, a to i proto, že v nich vidí nástroje v rukou jiných.
Ivan Štern: Sjednocení Německa a dnešní Evropa
Možná bych si ani nevzpomněl, že 3. října je dnem sjednocení Německa. Tak silně se mi jedno Německo zarylo pod kůži. Ono jím v zásadě bylo i v době, kdy Německa byla nominálně dvě. To Ulbrichtovo a Honeckerovo člověk přece nemohl brát zcela vážně.
Dříve byli za takovéto hybatele v pozadí považováni komunisté v Moskvě, dnes to z jejich pohledu mohou být například eurokomisaři v Bruselu nebo američtí finančníci na Wall Streetu.
Z těchto pocitů pak těží různá protestní hnutí, na která lze narazit v každém větším městě na německém východě. Vzniká tak politické podhoubí pro protimigrační a protievropskou Alternativu pro Německo (AfD), která se snaží stále častěji klást rovnítko mezi někdejší komunistickou diktaturou a současným společenským systémem. Zatím nezašla ještě tak daleko, že by vyzývala k jeho překonání – co ale není, může ještě být.
I v obsazené západní části Německa panovala v roce 1945 velká nedůvěra vůči systému demokracie prosazovaného zejména Američany a Brity, což byli v očích mnoha Němců ti, jejichž bojová letadla ještě nedávno předtím bombardovala jejich města. Přesto tam tento model zakořenil, ukázal se být jako velmi úspěšný a bezesporu přispěl k hospodářskému blahobytu staré Spolkové republiky.
Součástí toho ale bylo i otevřené vyrovnání s nacistickou minulostí či systém politického vzdělávání, jehož cílem bylo vychovat z lidí sebevědomé občany schopné vlastního rozhodování a kteří budou imunní vůči vábení demagogů nejrůznějšího druhu. Trvalo to ale 40 let. Na východě Německa jsou teď lehce za polovinou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
