Ivan Štern: Sjednocení Německa a dnešní Evropa

3. říjen 2013

Názory a argumenty

Možná bych si ani nevzpomněl, že 3. října je dnem sjednocení Německa. Tak silně se mi jedno Německo zarylo pod kůži. Ono jím v zásadě bylo i v době, kdy Německa byla nominálně dvě. To Ulbrichtovo a Honeckerovo člověk přece nemohl brát zcela vážně.

Obavy ze sjednocení Německa, jimž oplývala baronka Thatcherová, se nenaplnily. Nepochybně i proto, že Adenauerovo Německo bylo v 50. letech minulého století vzorným žákem školy demokracie. Bavorský historik Götz Aly v rozhlasovém rozhovoru v roce 2008, kdy řešil otázku vyrovnání se Německa s nacistickou minulostí, zdůraznil, že Adenaerův stát byl v 50. letech pokrokovější než sama německá společnost, stále zatížená resentimenty z minulosti. Dobu nedávnou dětem tehdy otevřeně odkrývala škola. Doma narážely na mlčení. Až vzpoura poválečné generace v 60. letech německou společností dokázala pohnout natolik, že společnost začala postupně vyrovnávat krok s vlastním demokratickým státem.

Spojení obou Němecek v roce 1990 než obavy z náhlého posílení země spíš vyvolávalo otázku, do jaké míry dokážou Ulbrichtovi a Honeckerovi pohrobci vstřebat náhlý nápor kapitalismu a demokracie. Setrvalý vysoký stupeň obliby postkomunistické strany DIE LINKE, přítomnost neonacistů v několika zdejších zemských sněmech, excesy vůči přistěhovalcům svědčí více o tom, že se východu Německa vstřebávání západní kultury ne vždy úspěšně daří.

Na první pohled to tak nevypadá. Masivní investice do zdejší veřejné infrastruktury, počínaje dálniční sítí a konče novotou vonícími historickými jádry měst, svědčí o značném povznesení kdysi rozkládajícího se Honeckerova panství. Sice novotou vonící, avšak nápadně přestárlá meklenburská města prozrazují, že pod povrchem neprobíhají jen ozdravné procesy. Schopnější a podnikavější mladí lidé dodnes utíkají za prací na západ. Zanechávají za sebou vyprázdněnou zemi, obydlenou někde už jen důchodci. Z penzí, pomalu blížících se těm západním, mnozí z nich drží nad vodou své vnučky a vnuky, marně zde hledající práci, jež by je mohla opravdu uživit.

Nejpodstatnější přesto na dnešním sjednoceném Německu, jinak hospodářském i politickém šampiónu Evropy, zcela pregnantně v souvislosti s Evropskou unií vyjádřil polský ministr zahraničí Sikorski. „Zřejmě jsem prvním ministrem zahraničí Polska v dějinách, který to řekne: Německé moci se začínám obávat méně než německé nečinnosti.“

Sjednocení Němci se jednoduše pro Evropu stali národem po výtce nezbytným.

autor: ern