Robert Schuster: Kancléř Scholz potřebuje čas, aby překonal své národní solitérství
Německý kancléř Olaf Scholz je už skoro rok v úřadě. Jeho počínání ale stále ještě budí jisté rozpaky. Nikdo moc neví, co od něj lze čekat? To by přitom rádi věděli nejenom jeho němečtí spoluobčané, ale především i ostatní Evropané. Ti právem očekávají, že předseda vlády největšího státu sedmadvacítky bude v těchto nelehkých časech udávat směr, případně převezme iniciativu.
To se ale zatím moc nedělo, a když už se Scholz přece jenom k něčemu odhodlal, nebylo to ostatními partnery v Unii přijato úplně pozitivně. Stačí si vzpomenout, jak se Německo bránilo zastropování cen energií na evropské úrovni, protože mezitím schválilo vlastní podpůrný balíček za 200 miliard eur.
Čtěte také
Nejenom kvůli tomu nedokáže Scholz už nějakou dobu najít společnou řeč s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem. Že to mezi nimi drhne, bylo vidět na posledním unijním summitu. A také, když německý kancléř vyrazil jako vůbec první západní státník od vypuknutí covidové pandemie do Číny, kde se setkal s komunistickým vůdcem Si Ťin-pchingem.
Původně s ním měl jet i Macron, aby tak podtrhli ambici Evropanů vystupovat vůči Číně jednotně. Nakonec ale jel kancléř sám, jako za starých časů v čele velké hospodářské delegace. V ní nechyběli hlavní kapitáni německého průmyslu, jejichž firmy jsou závislé na přístupu k čínskému trhu.
Čím déle v úřadě, tím menší pochybnosti
Dost se dá také pochybovat, zda se francouzskému prezidentovi zamlouvalo, že těsně před odletem do Pekingu Scholz uspořádal v Berlíně velkou konferenci se státy západního Balkánu. To je region, který Německo považuje už historicky za svou doménu. Právě kvůli tomu ale zůstává Francie opatrná.
Čtěte také
Proto také není příliš nakloněna představě, že by se Srbsko, Albánie, Bosna a Hercegovina, Severní Makedonie, Černá Hora a v neposlední řadě Kosovo, jednou staly plnoprávnými členy Evropské unie.
Svou vlastní cestou si ale šel i Macron, když se zase demonstrativně sešel jako vůbec první evropský lídr s novou italskou premiérkou Giorgiou Meloniovou, s níž si například v Německu dosud nevědí úplně rady. Přitom asi nejednoho politického analytika v Berlíně napadlo, zda se případná užší spolupráce mezi Paříží a Římem nebude odehrávat na úkor Německa. Obzvlášť, pokud by byla ještě rozšířena o Španěly a Řeky a šlo by o budoucí unijní finance.
Takže v čem je chyba? Není to tím, že Scholz je stále ještě srovnáván s jeho dlouholetou předchůdkyní Angelou Merkelovou? Pohled do historie ukazuje, že i předchozí sociálnědemokratičtí kancléři budili na začátku svých mandátů pochybnosti. I proto, že nastupovali po velkých evropských vizionářích.
Čtěte také
Stačí připomenout Willyho Brandta koncem 60. let, který přebíral vládu v době, která byla ještě silně poznamenaná prvním kancléřem Konradem Adenauerem. Brandt obrátil pohled tehdejšího západního Německa východním směrem, což vedlo časem k navázání diplomatických styků s Polskem, Sovětským svazem, Československem a zejména s Německou demokratickou republikou. Stalo se tak navzdory počáteční nevoli Američanů i Francouzů, kteří se obávali, že se Německo do nich odkloní.
Podobně na tom byl o pár let později další sociální demokrat Gerhard Schröder, který vystřídal Helmuta Kohla. Ještě předtím, než převzal Schröder vedení vlády, na sebe upozornil kritickými výroky o společné evropské měně, jíž označoval za „předčasně narozené dítě“. Nebo kritizoval Evropskou unii za to, že v ní jsou prý „spalovány německé peníze“.
Nakonec se ale ukázalo, že čím déle byli Brandt a Schröder v úřadě, tím menší byly pochybnosti, že i oni dokáží myslet v evropských souvislostech. Třeba bude možné totéž za nějakou dobu prohlásit i o Olafu Scholzovi.
Autor je komentátor Lidových novin
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
