Do příštích voleb do Evropského parlamentu sice ještě nějaký ten měsíc zbývá. Přesto ale již v uplynulých dnech začal neoficiální souboj o nejdůležitější unijní pozici, předsednictví Evropské komise.
Jako první ohlásil svou ambici nahradit za rok Jeana-Clauda Junckera šéf lidoveckých europoslanců, německý politik Manfred Weber. 46letý člen bavorské Křesťansko-sociální unie (CSU) byl již delší dobu považován za adepta na nejrůznější funkce v Evropské unii.
Jasné v současnosti není téměř nic. Snad jen to, že Evropu čekají změny. Neustálé proměny provázely Evropskou unii už před podepsáním Maastrichtské smlouvy v roce 1993, v posledním desetiletí tento vývoj jaksi kulminoval. Organizační struktury Unie jsou příliš rozsáhlé, komplikované a nedemokratické, na tom se většina jejích představitelů shoduje už delší dobu, nikdo s tím ale dosud nic neudělal.
Pokud by se Weberovi jeho záměr vyplnil, byl by po 50 letech druhým Němcem v čele komise. Prvním byl Walter Hallstein, a to v dobách, kdy byla evropská integrace ještě v plenkách a to, co se dnes zdá být zcela samozřejmé, čili společná měna nebo faktické zrušení hranic mezi členskými státy, bylo hudbou vzdálené budoucnosti.
Dnes má Evropská unie nejenom téměř pětkrát víc členů něž tehdy. Především je poznamenána řadou konfliktních linií a názorových příkopů. Oddělují například původní zakladatelské státy od nově přistoupivších, Severoevropany od Jihoevropanů, státy se společnou evropskou měnou od těch, co ji nemají.
Současná unie je ale bohužel také o napětí mezi členskými státy, jejichž vlády obdivují iliberální politické koncepce a těmi, které považují hodnoty západní demokracie za něco, o čem se nepochybuje.
Malým modelem tohoto pestrého eurounijního světa je právě lidovecká frakce v Evropském parlamentu. Například mezi nizozemskými křesťanskými demokraty a maďarskými konzervativci ze strany Fidesz premiéra Viktora Orbána, leží světy a jak ukázala například migrační krize, v praktické politice toho mnoho společného nemají. Přesto ale i zásluhou Webera stále ještě fungují pod jednou střechou.
Kdo vystřídá Jeana-Claudea Junckera v čele Evropské komise, to se ukáže až napřesrok. Už nyní se však ukazuje, že přípravy na toto výběrové řízení jsou v plném proudu.
Weber ale sehrál významnou roli i při urovnávání sporu o migraci mezi oběma německými křesťanskými stranami, který například letos v červnu hrozil ukončit desítky let trvající spolupráci křesťanských demokratů (CDU) kancléřky Angely Merkelové a bavorských křesťanských sociálů (CSU) ministra vnitra Horsta Seehofera.
Nepřekvapilo proto, že Merkelová i Seehofer Weberovu kandidaturu výslovně podpořili. A mnohé nasvědčuje tomu, že se k němu přikloní i členské strany z dalších evropských států.
Přesto ale nakonec ještě není Weberův kariérní postup zaručený. Mohou ho zastavit jednak výsledky voleb do europarlamentu, pokud by v nich lidovecké strany neuspěly a zabodovali by naopak populisté a radikálové nejrůznějšího druhu. Pak by asi bylo hodně těžké dát dohromady potřebnou většinu.
Jeho plány ale mohou zkřížit i premiéři, kteří musí formálně budoucího šéfa Komise navrhnout. Tady může poněkud paradoxně hrozit blokáda od politika, který je hodně proevropský a za normálních okolností by neměl mít s Manfredem Weberem problém. Jedná se o francouzského prezidenta Emmanuela Macrona.
Proč by to dělal? Protože tuší, že s německým politikem v čele klíčového unijního orgánu by mohl své plány na zásadní přestavbu Evropské unie uložit definitivně do šuplíku. A to někam hodně hluboko.
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
