Řidiči a zákon

Z toho lze vyvodit pouze dva závěry. Buďto je represe nedostatečná, anebo zbytečná. Hlavní důvod, proč na našich silnicích jde o život, respektive o zdraví, nespočívá v zákonech. Důležitější je to, co se odehrává v hlavách řidičů. Ti na jedné straně nevybíravě kritizují nebezpečné počínání jiných účastníků silničního provozu, na straně druhé ovšem, jsou-li sami přistiženi u přestupku, cítí se vesměs obětí buzerace a policejní zvůle. Zákon zjevně nevnímáme jako něco, na čem jsme všichni po zralé úvaze a ve vlastním zájmu domluveni. Chápeme zákon spíše jako nepříjemnost, něco, co nás omezuje a s čím bohužel nic nenaděláme. Policisty, tedy lidi, které platíme z daní, aby na dodržování zákona dohlíželi, spousta řidičů bere jako nepřátele, před kterými je třeba mít se na pozoru a nějak na ně vyzrát.

Něco je zkrátka špatně. Stále dokonalejší a bezpečnější automobily řídí stále horší a bezohlednější řidiči. Automobilismus je byznys, který neumíme a ani nechceme důsledně regulovat, je to pro mnoho lidí adrenalinový sport, čemuž neumíme zabránit, a konečně je to nutnost, bez které už nejsme schopni se obejít. Z akce Kryštof je vlastně jediné poučení. Pokud nechci na účast v silničním provozu doplatit životem, učiním nejlépe, když budu všechny ostatní na silnici považovat za potenciální zločince. Naději, že neskončím v márnici, mohu zvýšit tím, že vyjedu na silnici nejhůře vozem střední třídy, se zapnutými pásy, rozsvícenými světly a modlitbou na rtech.