Reforma bydlení, kterou politici nechtějí

9. únor 2005

Historici často spekulují o úloze osobnosti v dějinách. Novináři by měli být skromnější a raději uvažovat o roli expertů v politice. Nakonec i to je důležité téma. Nelze si totiž myslet, že veřejnou správu mohou řídit pouze lidé, kteří se prosadí v politickém boji uvnitř strany a při volbách. Pokud k ruce nemají nejlepší specialisty, kteří se zabývají například ekonomikou, právem či zdravotnictvím, nemohou společnosti příliš prospět.

Tato úvaha je v tuto chvíli aktuální pokud jde o bydlení. Je to vážný problém, který právě řeší ministr pro místní rozvoj Jiří Paroubek. A je ho skutečně nutné vyřešit, pokud chce společnost pohnout s nezaměstnaností, negativním demografickým vývojem a obecně životní úrovní obyvatelstva.

Dnes je velmi těžké se stěhovat i založit rodinu. Důvod je známý - existují dva trhy s byty. Na jednom jsou regulované ceny a kdo se k takovému bytu nedostal dříve, dnes nemá šanci. Existuje volný trh, tam ovšem nájem přijde na deset tisíc za dva plus jedna - upozornění, tato částka platí ve většině velkých měst České republiky, v Praze je ještě vyšší. Případně je možné pořídit stejný byt přes hypotéku. Včetně poplatků za údržbu se tím ale člověk zavazuje, že v příštích dvaceti letech bude platit stejných deset tisíc za úroky, splátky a poplatky za údržbu domu, kde bydlí.

Nelze se zbavit dojmu, že pro ty, kdo vstupují na trh s byty, je systém špatně nastaven. Buď platí deset tisíc majiteli bytu, anebo v prvních letech polovinu na úrocích bance. Jiní nájemníci přitom bydlí za jeden, nebo dva tisíce.

Tato bariéra je tak velká, že ji překoná jen málokdo, kdo zakládá rodinu. Paroubkův pokus o změnu začal správně, studiemi expertů. Navrhli způsob, jak je možné nabídnout menší byty - zhruba do sedmdesáti metrů čtverečních - za tři až čtyři tisíce. Částka znamená nájem a splátku majiteli bytu.

Šlo by totiž o ideálního majitele, který by nechtěl zisk. Konkrétně experti navrhli neziskovou obecně prospěšnou společnost, která by měla přístup ke státem dotovaným úvěrům.

Tato cesta by pro stát nebyla o nic dražší, než současné cesty podpory bydlení. Na rozdíl od nich by takové sociální byty byly dostupné skutečně jen těm rodinám, které by měly na jednoho člena nejvýš průměrný příjem.

Plán je to dobrý, protože vychází z analogie některých západoevropských zemí. Prospěšné společnosti se tam zpravidla nazývají bytové asociace a v různých podobách je využívají ve Švédsku, Velké Británii, Nizozemsku, nebo Rakousku. Experti ovšem ihned dodávají, že u jednoho kroku se nemůže reforma zastavit. Aby byl úspěšný, je třeba splnit některé podmínky. Konkrétně je třeba deregulovat ceny nájemních bytů, které mají obce. Pokud nebudou ceny nájmů obecně vyšší, nebude o nabízené byty tak velký zájem a projekt se nemusí rozjet. Navíc, a to je vážnější riziko, když nebude trh s byty správně fungovat, nedá se ani zjistit, kde jsou vlastně nové byty skutečně potřeba.

Experti tedy navrhli deregulace. Složitým výpočtem prognózovali tržní cenu nájmů v jednotlivých městech a doporučili, aby regulované ceny během pěti let této tržní ceny dosáhly. Pak by bylo možné zavést mírnější regulace, kdy by obecní úřady každým rokem stanovily cenové mapy. Nájmy všech domů by se potom měly těchto cenových map s povolenými odchylkami držet. Takovou praxi opět využívají západoevropské země.

Experti tedy cestu znají. Potíž je, když jejich návrh vezmou do svých rukou politici. Správně by se měli snažit navrženou cestu prosadit. V tom je jejich úkol a opravdu se jim může vyplatit, když zadání splní. Jenže tak daleko česká politická kultura nesahá - jak svědčí osud navržené reformy bydlení. K návrhu se vyjadřovali různí ministři, kteří dospěli k názoru, že prognózované tržní nájemné je příliš vysoké. Rozhodli tedy, že bude méně než poloviční. V tom ještě nebyl takový problém, protože tím reformu pouze zbrzdili. Jenomže zároveň stanovili pevnou částku, o kolik nejvýš smí v celé republice nájemné ročně vyrůst - nebude vyšší, než dvě sta korun. Tím už reformu překroutili - že v patnácti největších městech se nájemné během pěti let nedostane ani k polovině té částky, kterou prognózovali experti.

Jde o zdražení, které nesleduje žádný reformní cíl. Nic nevyřeší a k dostupnému bydlení pro mladé rodiny v příštích letech nepovede. Celý příběh zatím ještě neskončil, a nelze úplně vyloučit, že nakonec vyhraje rozumnější varianta. Pokud nevyhraje, budeme mít alespoň poučení, jak je nešťastné, když pravda politiků vyhraje nad pravdou znalců.

Je možné prognózovat ještě jeden důsledek. Pokud nezačnou výraznější deregulace, pak ODS použije svou radikální variantu reformy bydlení, podle níž se prostě během čtyř let všechny ceny úplně uvolní a zároveň se zruší veškeré obecní nájemní bydlení. Pak je těžké předvídat, jak vysoké budou ceny bytů. Čekal by nás prostě velký třesk - každé zdržování skutečné reformy vede právě tam.

autor: Petr Holub
Spustit audio