Rebelie v US-DEU

19. listopad 2003

Vedení Unie svobody čelí hned dvěma vzpourám z regionů. Karlovarská organizace vyzvala poslance této strany, aby neschválili státní rozpočet, a vyzvala republikové vedení k rezignaci. Vzápětí přišla stejná doporučení z Olomuce. Předsedovi Petru Marešovi nezbylo, než svolat na tento čtvrtek republikový výbor strany s vysvětlením, že "problémy, které byly nastoleny na regionální úrovni, je třeba prodiskutovat na úrovni celostátní".

Diskuse to nebude příjemná. Unii svobody se nepodařilo přesvědčit dostatek voličů o nezbytnosti svého vzniku, pak o smyslu své existence a nakonec o důvodech své účasti ve vládě. Tomu odpovídají nynější volební preference. Unionisté přehlédli, že s každou další výměnou vedení se od nich odvrací další část sympatizantů už jenom proto, že na vnitrostranických sporech občan nespatřuje nic přitažlivého. Zatímco silnou stranu vnitřní spor oslabuje, u slabé strany se vnitřní konflikt rovná sebevraždě.

Unionisté řeší otázku, kdo by je měl vést, aby získali sympatie veřejnosti. Větším problémem ale bude, co předseda Unie svobody může jménem této strany občanům nabídnout. Normální by bylo, kdyby členové vládní strany usilovali o to, aby byla na konci volebního období vnímána občany jako vláda úspěšná. Ve vládě, která prosazuje nepopulární opatření, se ale unionisté netají tím, že by rádi opatření ještě nepopulárnější. Psychologicky vzato je to masochistická pozice. Rebelové v regionech přitom soudí, že by jejich poslanci a ministři měli jít koaličním partnerům více po krku. Tím ovšem v očích občana Unionisté sotva získají image opozice, kterou ostatně máme, a silnou. Spíše si o Unii svobody volič řekne, že to jsou "potížisté", kterým se nehodí příště svěřit starost o věci veřejné.

autor: iho
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.