Putinova teheránská partie

Tak se dívá na ruskou politiku současný Írán, kterému západní demokracie nevyčítají jen, jak neomaleně zachází doma s každým, kdo nesouhlasí s vládou, ale především, jak vytrvale a utajeně rozvíjí svůj jaderný program. Jak by si neměl íránský prezident Ahmadínežád mnout ruce? Vždyť Rada bezpečnosti OSN kvůli jeho nukleárním ambicím už vyhlásila řadu sankcí, ale prezident jednoho ze stálých členů této Rady si najednou udělá čas na výlet do Teheránu.

Ruský prezident Vladimir Putin je bystrý chlapík, i když mnozí by rádi, aby svůj nepopiratelný politický talent tolik neinvestoval do metod připomínajících jeho první a zatím nejdelší zaměstnání u politické policie a rozvědky. Prezident Putin si svou nynější íránskou cestu naplánoval už před delším časem. Přesto nemohl zcela přesně odhadnout, že zrovna v jejím průběhu se bude intenzivně jednat o další sérii sankcí proti rodící se nové jaderné velmoci.

Ve dnech, které jeho cestě těsně předcházely, už to však bylo zcela zřejmé. Potom už je více pochopitelné aranžmá, které Vladimir Putin zvolil pro své rozhovory s francouzským prezidentem, americkou ministryní zahraničí a spolkovou kancléřkou. Ve všech třech případech dával opakovaně najevo, že nevidí žádné jasné důkazy, jak Írán chystá nejen další rozvoj svého jaderného programu, ale hlavně, že nevidí žádné vojenské aspekty tohoto programu. Kdo na Teheránu nevidí žádné smítko, nemá problém se tam vypravit.

Z repertoáru zpravodajských služeb nepochybně pochází pověst o atentátu uchystaném na Putina v Teheránu. Do základního rejstříku mediálních manipulací patří totiž vytlačování jedné, pro nás nepříjemné zprávy nějakou jinou, hlučnější a tedy mnohem lépe odvádějící pozornost. Takto měly spekulace o spiknutí proti ruskému prezidentovi přebít nepříjemnou pověst jeho hostitele. Vypuštěný balón měl jednu nepřehlédnutelnou vadu. Tvrdit, že zpráva o odhaleném spiknutí pochází z ruské tajné služby, kterou má Vladimir Putin pod kontrolou jako máloco jiného, znamenalo nahlas a veřejně rozhlašovat, že nám tuto zprávu ráčí servírovat právě on sám. Jakoby se na tuto bumážku přímo osobně podepsal.

Účinek pečlivě připraveného zpravodajského ohňostroje pominul jen, co se rozptýlil kouř z vypuštěné světlice. Vladimir Putin by možná měl více času než mediální pyrotechnice věnovat rozboru konkrétních důsledků své aktuální íránské politiky. Z jakých premis vychází? Je tu zájem, společně sdílený s jinými vojenskými atomovými velmocemi, aby do tohoto klubu nevstupoval nikdo další. Jsou tu samozřejmě také obchodní zájmy sahající od prodeje zařízení pro jaderné elektrárny až po prodej ruských zbraní. Je tu rovněž zájem, aby se proti Íránu neprosadil Západ a především Spojené státy silou. Po irácké zkušenosti sice není příliš pravděpodobné, že by byl úspěšný a že i kdyby byl vojensky úspěšný, tak že by neznamenal politickou porážku, ale kdyby přece jen, tak by americké zahraniční politice mžikem narostla nedávno zplihlá křídla.

Nic takového si Vladimir Putin nepřeje. Proto Rusko schválilo sankce Rady bezpečnosti OSN, ale staví se proti jejich stupňování a už vůbec nechce slyšet o použití síly. Proto Putin využívá vrcholné schůzky zemí z okolí Kaspického moře, aby se vypravil do Teheránu, a proto před ní všem západním partnerům opakuje, že nevidí důvod podezírat Írán z nekalých úmyslů.

Tato logika vypadá neprůstřelně, ale jen na první pohled. Je samozřejmě pravda, že tato návštěva dává najevo, že pět stálých členů Rady bezpečnosti, která jediná má pravomoc rozhodnout v rámci OSN o použití síly, neumí být zajedno. Vyhlídka stupňovaného tlaku se tak vytrácí.

Jestli se však pět stálých členů Rady bezpečnosti nemůže dohodnout, tak tím Vladimir Putin vzkazuje do Teheránu, aby si tam o svůj jaderný program nedělali starosti. Vzkazuje mu zároveň, aby nebrali vážně jakákoli diplomatická jednání na toto téma. Stěží si představit lepší způsob, jak íránského prezidenta povzbudit k větší zatvrzelosti a zvýšit pravděpodobnost eskalace krize. Propočítal si Vladimir Putin, co svou cestou do Teheránu dosáhne?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .