Ptačí chřipka jako civilizační otázka

Vědcům zatím není ani jasné, jak se vlastně tato infekce mezi různými druhy volně žijících ptáků šíří a jak se pak šíří na doma chovanou drůbež.

Jedním z těchto roznašečů v Evropě jsou divoké labutě, které do sem přilétají a my je dnes pobíjíme, zatímco dříve jsme je měli rádi, mimo jiné proto, že vystupovaly v některých krásných pohádkách. Tento svět se už ale vůbec nepodobá pohádkovým světům, je plný nebezpečí, náhle padajících střech a vraždících virů. Kdyby to alespoň byl svět, jak někteří tvrdí, racionální, který je schopna věda prozkoumat a poskytnout nám alespoň nějaké nové jistoty, když jsme už o všechny tradiční přišli, mimo jiné díky vědě.

Jenže vědci prý nemohou na virus H5N1 vydat ani zatykač, protože stále nějak mění podoby a uniká jim jako zvlášť mazaný padouch. Mohlo by se zdát, že v poslední době zločinci příliš často vítězí nejen v lidském světě, ale nyní i v přírodě. Ve společnosti se přitom už nemůžeme příliš spoléhat na policii a v přírodě zase na vědce. Ale přece jen tu byl donedávna jistý rozdíl: v lidské společnosti se policisté za účelem dosažení zisku někdy spojují s padouchy, zatímco u vědců to příliš nehrozilo, zvláště ne ve vztahu vědec a virus zabiják.

Jenže to se také už změnilo. Příběh je takovýto: Evropu postihla vůbec největší chřipka v roce 1918 a zemřelo na ní více lidí než v celé první světové válce, asi 50 milionů. Říkalo se jí španělská. Před několika lety pak vyhrabali jistí američtí vědci z ledového hrobu kdesi na severu eskymáckou ženu, jednu z mnoha obětí tehdejší chřipky, uřízli ji kousek jazyka a zkoumali ho tak dlouho, až našli zabijáka z roku 1918. Byl typu H1N1 a vědci se začali zabývat tím, proč tak strašně rychle vraždil, skákal z jednoho člověka na druhého, rozpoutal ne nějakou epidemii, ale přímo pandemii.

Proti němu je náš dnešní H5N1 učiněný nemotora, vyžívající se na nebohých opeřencích. Jenže co američtí vědci udělali? Nezodpovědná zvědavost, které se také někdy říká touha po vědeckém poznání, je vedla k tomu, že zabijáka oživili, samozřejmě že v nejdokonalejších laboratořích a pod nejpřísnějším dohledem. A pak dostali strach, protože se jim vlastně podařilo zabijáka nejen prostě oživit, ale přímo znovu rekonstruovat. Měli bychom si tedy zapamatovat: na světě žije pár lidí, kteří jsou schopni vytvořit zabijáka, který je schopen, stejně jako jeho dědeček, zabít během několika měsíců desítky milionů lidí.

Vědci samozřejmě mluví o tom, že poznání nám pomůže v boji proti dnešním virům a obávají se, že by se někde na světě mohl opět objevit nějaký nový super - zabiják. Nevím, k čemu by nám oživení zabijáka z roku 1918 bylo dnes užitečné, protože vycházím z předpokladu, že příroda nemá tak chudou fantazii, aby se ve svých výtvorech opakovala. Je velmi málo pravděpodobné, že by znovu vytvořila H1N1.

Na druhou stranu víme, že se pandemie objevuje zhruba každých třicet let. V roce 1957 to byla asijská chřipka, která postihla zhruba milion lidí, v roce 1968 hongkongská. Pokaždé však šlo o jiný typ viru. Další zajímavou otázkou jsou příčiny vzniku takovýchto smrtících virů. V Evropě v roce 1918 to nepochybně mělo co dělat s poměry na konci do té doby největší evropské války v dějinách. Špína, hlad, rozvrat a bída, taková byla tehdy Evropa. Masy vojáků táhly kontinentem sem a tam, vzpomeňme i na to, že do Evropy přijelo na lodích z Dálného východu, z Vladivostoku, i mnoho tisíc československých legionářů po své slavné sibiřské anabázi. Přes moře putovaly i další desítky tisíc vojáků.

Rozhodně tím nechci ani naznačit, že by oni přivezli z Asie chřipkový virus, ale pouze trochu přiblížit celkovou situaci. Zajímavostí viru H1N1 bylo, že se specializoval pouze na plíce, napadl je a během několika hodin úplně zničil, protože se strašlivě rychle rozmnožoval v plicní tkáni. Proto umírali ve velkém mladí a zdraví lidé a zdaleka ne tolik staří lidé, děti nebo oslabení nemocní jako u běžných chřipek. Je velmi málo pravděpodobné, že by se dnes něco podobného opakovalo.

Znepokojující na druhou stranu ovšem je, že tento virus započal svou vražednou kariéru v podobě ptačí chřipky, která postupně zmutovala až do viru H1N1, který se pak vrhl na člověka. Někteří vědci se obávají toho, že by se něco podobného mohlo znovu odehrát i dnes. Mám proti tomu jednu výhradu, kterou jsem si zformuloval možná právě proto, že nejsem exaktní vědec. Myslím si totiž, že se téměř každá nemoc šíří a rozvíjí v závislosti na daném lidském a společenském prostředí. Takže zaprvé: Evropa v roce 1918 byla ve zcela jiné situaci než je Evropa v roce 2006. Tehdy byla Evropa po válce a dnes má za sebou šedesát let míru.

Zadruhé: východní Asie, především Čína, odkud většinou chřipkové epidemie nebo dokonce pandemie přicházejí, je stále ve stavu, i když se hodně změnila, který vzbuzuje vážné obavy v mnoha směrech. Dnešní obrovský hospodářský růst Číny je například zaplacen nepředstavitelnou devastací přírody, obrovskou spotřebou surovin a v neposlední řadě opovrhováním lidského a zvířecího života v míře, kterou si ani neumíme představit. Lidé tam spolu sice také neválčí, ale bojuje se tvrdě s přírodou. Proto podle mého názoru fakt, že mnohé epidemie přicházejí z těchto oblastí, není náhodný. Pokud se ale dostanou do Evropy, jak se v těchto dnech stalo s virem H5N1, nemusí se situace z roku 1918 opakovat.

Evropská civilizace má šanci se bránit, přičemž tato šance je v evropském občanovi samotném, v jistých jeho životních zvycích a postojích, v jeho kultuře. Mám na mysli, že lidé v Evropě například zachovávají řadu hygienických pravidel a zvyklostí, které mohou znemožnit šíření viru ptačí chřipky mezi nimi.

Nechci nikoho lehkovážně uklidňovat, spíše poukázat na jedinou možnou cestu obrany. Spočívá ve snaze být i nadále, přes všechnu paniku, která se nás zmocňuje, co nejvíc kulturními Evropany, zachovávat vysokou hygienu a odpovědný přístup k životu nejen svému, ale i zvířat, které chováme či pěstujeme. Nebude to snadné, protože každá kultura je jen tenkou slupkou na barbarizaci našeho života, která probíhá i v Evropě. Navíc jsme své kultuře zasadili těžké rány během dvou světových válek, které vzešly z evropského kontinentu, ale během dalších šedesáti let jsme se přece jenom trochu vzpamatovali a znovu vytvořili snesitelnou kvalitu života, která bere jisté ohledy i na přírodní prostředí. A tu nějaký virový mutant nemůže vážně ohrozit, ať už se jmenuje H5N1 nebo nějak podobně.