První strategie proti krizi

Takový názor má jednu zásadní výhodu: nejde totiž zpochybnit. Povodeň odejde jako přišla, říká se za jiných okolností a ani proti tomu se nedá nic namítnout.

Nejde teď o to hledat, co má společného hospodářská krize s povodní. Jde o samotný fatalismus obsažený ve zmíněném hodnocení krize. V chápání českých elit je velmi podobná přírodní katastrofě. Stejně jako velké vodě jsme nemohli zabránit tomu, aby se krize způsobená americkými bankami nepřenesla do Evropy a tím do Česka. Na překonání jejich důsledků jsme vynaložili značné peníze, ale tím naše veškerá starost skončí: krize odejde a bude zase dobře všem, kterým úplně nerozvrátila rodinný či podnikový rozpočet. V podstatě to je dobrá charakteristika potíží, se kterými se potýkáme. Jenže zmíněný výrok je zároveň pohodlným alibi, proč se s krizí nikdo ani nesnaží nic dělat.

Přitom například ve Spojených státech či Německu fungují protikrizové strategie, dokonce jsou rozdílné a experti diskutují, která cesta z hospodářských potíží je správná.

Američané vsadili na své tradiční zbraně. Vláda snížila cenu peněz, aby banky nabízely firmám laciné úvěry. Firmy propouštějí, protože nemají dost zakázek. Nezaměstnanost tedy vyrostla na dvojnásobek, ovšem podniky zároveň zvýšily produktivitu a zisk. Ve spojení s levnými úvěry mají dostatečný kapitál, aby investovaly do nových provozů, které začínají vyrábět zboží, o který je právě zájem. Nezaměstnanost proto už začíná pomalu klesat. Ekonomika zkrátka reaguje na krizi zcela spontánními inovacemi a na dohled je nový ekonomický růst. Němci na to jdou úplně jinak. Namísto bank vláda pomáhá spíše podnikům. Šrotovné zvýšilo odbyt automobilek, kurzarbeit zachraňuje místa lidem, pro které podniky nemají práci. Při takovém přístupu produktivita práce klesá, pracovní síla je však připravena na očekávané oživení a dokáže okamžitě vyrábět v předkrizových objemech. Oba přístupy skrývají rizika. V Americe se může propadnout domácí poptávka a to opět zasáhne firmy, kterým opět klesne odbyt. Německo riskuje prostě tím, že spoléhá na návrat poptávky, a to není předem jisté. Příprava na předchozí válku se může v té příští vymstít.

Nikdo však nepochybuje, že zmíněné strategie mají své důvody a všichni považují za správné, že se vlády do jejich uskutečňování pustily. Nutno přiznat, že v Česku žádná podobná strategie dosud neexistuje. Vláda sice během krize utratila spoustu peněz na obranu před jejími nejhoršími důsledky, očividně však postupovala bez nějakého hlubšího záměru.

V některých svých krocích následovala německou vládu, ovšem sázela do strategie nových pracovních míst mnohem méně peněz. Namísto kurzarbeitu se pouze snížily odvody pojistného za méně placená pracovní místa, slevy se však od nového roku zrušily. Namísto šrotovného začal stát vracet DPH za auta, která kupují podnikatelé. To však nemá významný efekt.

Také proto roste tuzemská nezaměstnanost americkým tempem. A i když vláda loni zvýšila důchody a výrazně zvýšila platy ve veřejném sektoru, domácí poptávka začala koncem roku významně klesat. Na rozdíl od Ameriky však nevznikají nové investice.

Nemá smysl popisovat dosavadní postup pražské vlády jako neúspěch. Náraz krize se podařilo oslabit víc, než v jiných zemích východní Evropy. Stát se zadlužil, ale v jiných zemích to je ještě podstatně horší. Navíc někteří experti tvrdí, že pro Česko ani nemá žádná strategie cenu. Třeba Jiří Rusnok z banky ING upozorňuje, že Česko je příliš malá a příliš otevřená ekonomika, aby mohla něco změnit. Navíc pouze část ekonomiky je zaměřená na export a tak napodobování německých receptů má nutně jen omezenou účinnost. Druhá část ekonomiky se obrací na domácí poptávku a vůči ní musí stát postupovat jiným způsobem. Česko má přirozenou nevýhodu i v tom, že nemá velké firmy, které by mohly rozjet ambiciózní inovace.

Přesto v této chvíli vznikají hned tři strategie. Dvě budou hotovy před volbami. První z nich nabídne ČSSD, která se bude inspirovat spíše v Německu. ODS hledá vzory v liberální Americe. A v současné chvíli je na stole strategie premiéra Jana Fischera, který návrh poslal k připomínkám svazům zaměstnavatelů i zaměstnanců.

Do druhého roku krize by nás podle premiéra měla provázet opatření proti korupci, zbytečné byrokracii a relativně velké investice zvláště do dopravních a energetických projektů. Na ostatních výdajích státu by se však mělo šetřit a žádné další výhody pro zaměstnance a firmy nebudou. Fischerův plán je do značné míry obrazem převládajícího fatalismu. Možná pomůže přežít další rok a na jeho konci už bude dobře. Možná dokonce růstu prospěje, stejně jako mu prospěla svými investicemi po roce 1998 vláda Miloše Zemana. Premiér nezvyšuje sázku do žádného směru hospodářské politiky a tak vlastně nemůže nějak výrazně prohrát. Teď jde o to, abychom ten rok bez velkých potíží přežili. Vyloučit to koneckonců nejde.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .