Průmysl roste, možná až příliš

Je pravda, že jsme se skutečně rozběhli a to opravdu dobrým tempem. Jenže zbývá otázka, kde se zastavíme, až nádherný vzestup skončí. To právě nikdo neví. Proto tedy spolu se stále rostoucí rychlostí ekonomiky sílí i pocit nepříjemného mrazení za krkem. Jak tohle dopadne?

Z většiny tiskových zpráv důležitých institucí se odvíjí představa nejen o skvělé přítomnosti, ale také o úžasné budoucnosti.

Česko se stalo dílnou Evropy, protože v průmyslu zde pracuje celkem milion a 135 tisíc zaměstnanců. Průmysl vytváří třetinu hrubého domácího produktu, další dodávají spřízněné služby. V evropském srovnání je to zdaleka nejvíc, zhruba dvojnásobek toho, co je zvykem. Tato čísla i nadále rostou. Lidí v průmyslu přibývá o tři procenta ročně, produkce víc než o deset procent.

Pravidlo svatého Matouše - tedy "kdo má, tomu bude dáno" - platí i podle průmyslových oborů. Pokud to takhle půjde dál, za chvíli bude existovat jen automobilový průmysl a příbuzné obory, které dodávají v podstatě náhradní díly na auta. Patří sem především výrobky z kovu a plastů. Dnes tento sektor zajišťuje přes polovinu průmyslové produkce, i když do ní počítáme všechny energetické sítě.

A co je ještě pozoruhodnější, vývoj tímto směrem je zajištěn i do příštích let. Střední školy totiž přijímají každým rokem víc žáků do strojírenských oborů.

Neuvěřitelný vzestup jednoho oboru pochopitelně vzbuzuje námitky. Pokud se chceme stát zemí hospodářské monokultury, vystavujeme se tím vážnému riziku, až se tento jeden průmyslový sektor časem utlumí. Zažili to v osmdesátých letech v americkém Detroitu, anebo v Belgii. Není to tedy vyloučeno ani u nás, například s perspektivou deseti let. Spolu s automobily pak půjde ke dnu celá ekonomika.

Riziko je o to větší, že veškeré nové kapacity i růst produktivity zajišťují firmy pod zahraniční kontrolou. Podle údajů Českého statistického úřadu zvýšily za posledních pět let svůj výkon na dvojnásobek a dnes zajišťují dvě třetiny zdejší průmyslové produkce. Patří jim za to dík, zároveň však platí, že až přijde recese, zavřou právě cizinci výrobu bez velkých výčitek svědomí.

Další námitkou proti prosperitě zajištěné průmyslem může být vysoké energetická náročnost tuzemské ekonomiky. Je čtyřikrát vyšší, než ve vyspělých zemích západní Evropy.

Optimisté ovšem dnes mají hlavní slovo a snášejí argumenty, aby současný směr vývoje obhájili a vychválili. Například upozorňují, že vedle automobilů u nás roste i výroba počítačů či televizních obrazovek. Své výkony zvyšují pardubický Foxconn i plzeňský Panasonic, Hitachi začne v červenci vyrábět u Žatce a Foxconn už staví novou továrnu v Kutné hoře. Když to takhle půjde dál, zajistí počítače a televize pětinu průmyslové produkce.

Nad takovým argumentem je ovšem možné mávnout rukou. Počítačové montovny jsou dnes na lidskou práci zřejmě nejméně náročné provozy a pokud hrozí u automobilů přesun výroby dál na východ, u počítačů je prakticky jisté, že k tomu dojde ještě dříve.

Zajímavější obhajobu současných poměrů představil člen bankovní rady České národní banky Vladimír Tomšík, když upozornil, kde Česko stojí. Ukázal to na příkladu energetické náročnosti. Je pravda, že Česko má čtyřikrát energeticky náročnější ekonomiku než Západ, cestou kupředu však není snižovat spotřebu, ale dostat z ekonomiky za spotřebovanou energii větší výkon.

Západoevropský průmysl totiž nevyrábí méně, než ten český. Dokáže přinejmenším totéž, stačí mu k tomu ale polovina zaměstnanců. Ušetřené pracovní síly se pak uplatní ve službách, které v důsledku tvoří stále větší část vyspělých ekonomik.

Je to tedy všechno správně. Češi jsou na jistém stupni ekonomického vývoje a nejdříve musí zabezpečit kvalitní výkon průmyslu. Teprve pak je možné jít dál.

Na takových argumentech je pozoruhodná jejich střízlivost. Připouštějí, že země jako Slovinsko, Maďarsko, Česko, Slovensko a Polsko nejsou na tom nějak skvěle. Teď mají šanci se zlepšit, ale bude to ještě dlouhá cesta.

Ovšem u takových analýz trochu zneklidňuje silný fatalismus. Ano, jsme průmysloví, ale čas oponou trhne a my se začneme měnit na modernější společnost s rozvinutými službami a tedy výkonnější a bohatší. Něco na tom asi bude, jenže to určitě nepůjde samo. Dovede nás tam snad neviditelná ruka trhu, která nás už jednou v letech 1997 a 1998 dovedla do pěkné krize?

Jak je vlastně možné říci, že úzkou orientaci na průmysl jednou překonáme? Zaměstnanost a výkon v průmyslu průběžně rostou, také vzdělávací sektor se stále víc orientuje na speciální průmyslové obory. Alternativní cesty nikdo nerozvíjí a tak je dost pravděpodobné, že se změna směru české ekonomiky bez nějaké větší krize opět neobejde.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .